Ahoj lidičky,
je tu patnáctá kapitola Upířího příběhu.
Minule jste četli:
Chtěl mi natáhnout druhou ale Gaara ho zastavil. "Kate necháš napokoji. Je to její volba kde bude. Jsme ve svobodné zemi. Kate seš ok?" "J-" Běžela jsem znova do lesa se vyzvracet. Gaara za mnou přiběhl. "Seš v pořádku?" "Asi jsem něco špatnýho snědla." Gaara mě vzal do náručí a odvedl mě do postele. "Lei umý vyléčit. Zavolám ho." "Nemusíš, jsem tu." Lei mi sáhl na čelo. "Máš horečku. 39,2°C. Gaaro přines paralen." "Co se stalo?" "Ty mi jdeš akorát na ránu. Doný dones mísku studené vody a velký kus látky." "Dobře." Gaara mi dal paralen. Vstala jsem a běžela na záchod. Šla jsem zpět do postele. "Jdu pro kýbl." řekl Doný"Já zase pro hadr." řekl Lei. Gaara namočil kus látky do studené vody a dal mi kus látky na čelo. "Jen si dělaj sradnu. Obyčejná střevní chřipka." Střevní chřipku odemě chytli Anabell, Temari a Izi. Temari a Anabell si zbraly oba záchody. Izi zvracela z okna rovnou na zahradu. Po týdnu jsme se všechny čtyři uzdravily.
15. Kapitola: Gaara odjíždí do Portugalska a jedno malé překvapení.
Šla jsem do svého pokoje. Šla jsem okolo Gaarového pokoje. "Co děláš?" "Balim si věci. Pojedu do Portugalska. Máme s Kankurem a Temari dům." Gaara si dobalil poslední oblečení a ještě něco. "Neboj budu ti posílat pohledy a psát každý den esemesky. " Dal mi pusu na čelo a šel. Ještě se s Temari a Kankurem pohádal. A šel pryč. Celých třináct dní jsem nemohla na Gaaru nemyslet. Ale ten čtrnáctý den to byla hrůza. Ráno jsem se probrala a pustila jsem slzy. Sedla jsem si na postel. Šla jsem se převlíknou. "O-ou." Běžela jsem rychle na záchod. Když jsem se vyzvracela tak jsem šla do kuchyně. "Kate. Co si dáš k jídlu?" "Já si něco udě--" A znova na záchod. Vyšla jsem ze záchodu a šla do postele. Lei za mnou přišel. Kankuro a Temari stály ve dveří. "Lei, máme s Kankurem teorii. Jestli nám ji potvrdíš tak Gaaru zabijem." "Jestli je ta vaše teorie že je Kate těhotná. Tak ji vám potvrdím." "Já ho zabiju!!!" řekli oba stejně. "Lei." "Gratuluju, Kate." Celou radostí jsem nemohla popadnout dech. Celý ráno jsem lítala na záchod. Na večer jsem si zbalila kufry. Večer šli všichni na lov. Vyplížila jsem se z barádu a šla jsem směr město. Jelo okolo mě auto. Pár mětrů přede mnou zastavilo. Šla jsem okolo. "Kate. Kam jdeš?" Před Leonardem ani slovo. Držim jako hrob. "Nasedni." "Ne!" Zastavil, vystoupil otevřel kufr od auta. Vyrval mi kufry z rukou. Dal je do kufru auta. "Nasedni." Nepudu zabil si mě! Otevřel dveře u spolu jezdce. "Nasedni odvazutě na letiště." "Co?" "Umim číst myšlenky. Jedeš do Porugalska za Gaarou. A Gratuluju k těhotenství." "Dík." Nasedla jsem do auta. Leonardo mě odvezl až na letiště a počkal se mnou. "Let číslo osm do Lisabonu. Odlítá za třicet minut.""No. Tak to se už asi neuvidíme." "Jo. Mám na tebe poslední prosbu." "Poslouchám." "Vyřiď všem ve vile že se jim omlouvám a že jsem prostě musela odletět do Lisabonu." "Neboj." Chvíly jsem seděly. "Mo-mohl bychtě naposledy dát pusu." Dala jsem Leonardovi pusu na rty. "Já tě před běhla." Vzala jsem si kufry a šla do letadla.
Pokráčko příště. Kate-chan.










