close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1. kapitola

4. září 2014 v 12:53 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

1. kapitola


"No?" Vystoupila jsem z auta do nedýchatelného srpnového vedra Georgie.

"Paráda," zamumlala jsem a posunula si sluneční brýle na vršek hlavy. Připadalo mi, že moje vlasy vlhkem ztrojnásobily svůj objem. Cítila jsem, jak se snaží zhltnout moje brýle, jako by byly nějaká masožravá rostlina z pralesa.

"Vždycky mě zajímalo, jaké by to bylo žít v něčí puse." Přede mnou se rýsovala Hecate Hall. Podle prospektu, který jsem svírala ve zpocené dlani, to mělo bý.



"elitní nápravné zařízení pro adolescenty Prodigia". Prodigium. Nóbl latinský výraz pro zrůdy. A přesně to byli všichni na Hecate. Přesně tím jsem byla já. V letadle z Vermontu do Georgie jsem si ten prospekt přečetla čtyřikrát, pak dvakrát na trajektu, který se plavil na Graymalkinův ostrov hned u pobřeží Georgie (kde, jak jsem se dozvěděla, Hecate postavili v roce 1854), a pak ještě jednou, když se naše pronajaté auto natřásalo na štěrkové cestě, jež vedla od pobřeží ke školnímu parkovišti. Už jsem ho nejspíš uměla nazpaměť, ale pořád jsem ho držela v ruce a dokola ho pročítala, jako by to byl talisman pro štěstí: Cílem Hecate Hall je chránit a vyučovat děti lykantropů, čarodějnic a víl, kterým hrozí odhalení jejich schopností, a tím ohrožují celou společnost Prodigia.

"Pořád nechápu, jak může ostatní čarodějnice ohrozit to, že seženu holce kluka na ples," prohodila jsem a pošilhávala po mámě, která mi pomáhala vyndat zavazadla z kufru auta. Vrtalo mi to hlavou od té chvíle, co jsem si ten prospekt přečetla poprvé, ale neměla jsem možnost se na to zeptat. Většinu letu máma předstírala, že spí, možná proto, aby se nemusela dívat na můj kyselý výraz.

"Moc dobře víš, že nešlo jen o jednu holku, Sophi. Je tu taky ten kluk se zlomenou rukou v Delaware a učitel v Arizoně, kterého jsi donutila zapomenout na písemku…"

"Nakonec se mu paměť vrátila," přerušila jsem ji.

"Teda, aspoň většina." Máma si jen povzdechla a vytáhla omlácený kufr, který jsme koupily u Armády spásy.

"Oba jsme tě s tátou varovali, že pokud budeš své schopnosti používat, poneseš za to následky. Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, ale aspoň budeš s… s dětmi, jako jsi ty."

"Chceš říct se ztracenými případy." Hodila jsem si tašku přes rameno. Máma nadzvedla své sluneční brýle a pohlédla na mě. Vypadala unaveně a kolem úst se jí rýsovaly hluboké vrásky, vrásky, které jsem u ní nikdy předtím neviděla. Blížila se jí čtyřicítka, ale většinou jí hádali o deset let méně.

"Nejsi ztracený případ, Sophie." Společně jsme zvedly kufr.

"Jen jsi udělala pár chyb." Bezva. Být čarodějnicí nebylo zdaleka tak skvělé, jak jsem předpokládala. Za prvé jsem nemohla létat na koštěti (ptala jsem se na to mámy hned, co jsem získala své schopnosti, ale ona řekla ne, musíš jezdit autobusem jako všichni ostatní). Neměla jsem knihy kouzel ani mluvící kočku (jsem alergická), a vůbec netuším, kde sehnat takové věci jako třeba oko čolka. Ale kouzlit umím. Umím to už od dvanácti let a podle ušmudlaného prospektu, který jsem držela v ruce, právě v tom věku získávají své schopnosti všichni z Prodigia. Asi to má co

dělat s dospíváním.

"Navíc to je dobrá škola," poznamenala máma, když jsme se blížily k budově. Ale jako škola to moc nevypadalo. Spíš to bylo něco mezi domem ze starých hororů a Strašidelným hradem Disneylandu. Ta budova byla dvě stě let stará. Měla tři patra, přičemž to třetí bylo nahoře připláclé jako poslední patro poschoďového svatebního dortu. Škola byla nejspíš kdysi bílá, ale teď měla odstín zašlé šedi, stejně jako štěrková příjezdová cesta, takže spíš než jako dům působila jako přirozená součást ostrova.

"Hm," pronesla máma. Položily jsme kufr a ona se vydala ke zdem školní budovy.

"No, podívej se na to." Šla jsem za ní a hned mi došlo, co tím myslela. V prospektu stálo, že v Hecate se v průběhu let k původní stavbě významně přistavovalo. Ukázalo se, že usekli zadní stranu budovy a připlácli k ní další dům. Šedivý odstín po dvaceti metrech vystřídal růžový štuk, který se táhl až k lesu. Čekala bych, že stavba vybudovaná očividně pomocí kouzel - domy na sebe navazovaly bez jakéhokoli přechodu - bude trochu elegantnější. Místo toho jsem viděla dva domy, které jako by k sobě přilepil šílenec. Šílenec s hodně špatným vkusem. Na dvoře stály obrovské duby porostlé tilandsií a vrhaly stín na školní budovu. Vlastně se zdálo, že všude něco roste. Vchodové dveře lemovalo kapradí, které připomínalo ohromné zelené pavouky, a psí víno s fialovými květy si zabralo celou zeď. Vůbec se zdálo, že celý dům postupně pohlcuje les, který za ním rostl. Zatahala jsem za lem své úplně nové modře kostkované sukně značky Hecate Hall a přemýšlela, proč škola, která je tak daleko na jihu, má vlněné uniformy. Při pohledu na školní budovu mi běhal mráz po zádech. Nechápala jsem, jak se někdo může kouknout na tuhle budovu, a nezískat podezření, že její studenti jsou parta zrůdiček.

"Je to tu hezké," řekla máma svým hlasem typu

"budeme se na všechno dívat z lepší stránky". Mně ale zrovna do skoku nebylo.

"Jo, vypadá to hezky. Na vězení." Máma potřásla hlavou.

"Přestaň se chovat jako nevycválaný puberťák, Sophi. Není to vězení." Ale mně to tak připadalo.

"Vážně to tady pro tebe bude to nejlepší," prohodila, když jsme znovu zvedaly kufr.

"Jak myslíš," zamumlala jsem. Vypadalo to, že pokud jde o mě a Hecate, nelze slyšet nic jiného, než je to pro tvé dobro. Dva dny po maturitním plese jsme s mámou dostaly e-mail od táty, ve kterém psal, že jsem promarnila všechny šance a že mě Rada odsoudila k pobytu v Hecate až do mých osmnáctých narozenin. Rada byla skupina lidí, kteří vymýšleli pravidla pro Prodigium.Já vím, rada, která si říká "Rada". Originální. Ale táta pro ně pracoval, takže ho nechali, aby mi tu špatnou zprávu oznámil sám.

"Doufejme," psal v e-mailu, "že se naučíš používat své schopnosti výrazně rozvážněji." Svého tátu jsem znala jen z e-mailů a občasných telefonátů. S mámou se rozešli ještě dřív, než jsem se narodila. Ukázalo se, že mé mámě o tom, že je kouzelník (tak se říká klukům, kteří jsou čarodějnice), řekl až po roce, co spolu žili. Odepsala ho jako blázna a vrátila se ke své rodině. Pak ale zjistila, že je těhotná, a zároveň s knihami o výchově dětí si koupila Encyklopedii čarodějnictví, čistě pro jistotu. Ještě než jsem se narodila, stala se z ní odbornice na všechny ty věci, na které můžete po nocích narazit. A s mým otcem začala neochotně komunikovat až poté, co jsem o svých dvanáctých narozeninách získala své schopnosti. Ale dodnes se k němu chová dost chladně. Od chvíle, co mi táta řekl, že půjdu na Hecate, jsem se s tím snažila vyrovnat. Opakovala jsem si, že budu konečně mezi lidmi, co jsou stejní jako já, mezi lidmi, před kterými se nebudu muset přetvařovat. A navíc se třeba naučím nová senzační kouzla. To všechno byly velké klady. Ale jakmile jsme s mamkou nastoupily na trajekt, který nás měl odvézt na tenhle osamocený ostrov, začalo mi být špatně od žaludku. A věřte mi, nebyla to mořská nemoc. Prospekt říkal, že Hecate se rozhodli postavit na Graymalkinově ostrově především proto, že na tak odlehlém místě se všechno snadněji utají. Místní byli přesvědčeni, že jde o výběrovou internátní školu. A když trajekt dorazil k lesnatému kousku země, který bude dva roky mým domovem, hlavou mi vířily pochybnosti. Měla jsem dojem, že na trávníku před školou se sešla většina zdejších studentů, ale jenom hrstka z nich byla nováčky jako já. Všichni vykládali věci z aut a přenášeli kufry. Některá zavazadla byla stejně otřískaná jako ta moje, ale zahlédla jsem i pár kabel od Louise Vuittona. Jenom jedna dívka, tmavovlasá, s maličko křivým nosem, byla v mém věku. Ostatní mi připadali

mladší. U většiny z nich jsem nebyla schopná poznat, co jsou zač. Jestli čarodějnice a kouzelníci, nebo lykantropové. Vypadali úplně normálně. Zato víly byly rozeznatelné na první pohled. Byly vyšší a každá z nich měla rovné lesklé vlasy v barvách od zlaté až po jasně fialovou. A měly křídla.

Mamka mi vysvětlila, že víly se většinou snaží zapadnout mezi lidi pomocí kouzla. Bylo to složité a náročné, protože musely ovlivnit vnímání každého kolem, ale díky tomu je všichni viděli jako normální lidské bytosti, a ne jako zářivé, barevné, okřídlené… tvory. Napadlo mě, jestli se vílám odsouzeným k pobytu na Hecate náhodou neulevilo. Udržovat neustále tak náročné kouzlo musela být dřina. Zastavila jsem se a upravila si kabelu, co mi visela přes rameno.

"Aspoň je to tady bezpečné," poznamenala mamka.

"A to je fajn, ne? Konečně se o tebe nebudu muset pořád bát." Věděla jsem, že je máma vynervovaná kvůli tomu, že budu tak daleko od domova, ale že na druhou stranu je ráda, protože

tady mi nebude hrozit odhalení. Když pořád čtete knihy o tom, jakými způsoby lidé zabíjeli čarodějnice, začnete být trochu paranoidní. Znovu jsme vykročily ke škole a já cítila, jak se začínám

potit na místech, na kterých jsem se nikdy nepotila. Jak se mi můžou potit uši? Na mámu nemělo počasí žádný vliv, jako obvykle. To už je zákon přírody, že matka nikdy nevypadá jinak než nechutně nádherně. Sice měla jenom džíny a tričko, ale i tak se za ní lidé otáčeli.

Nebo možná zírali na mě. Snažila jsem se totiž utřít si pot na hrudníku a nevypadat u toho, jako že se osahávám. Všude kolem mě se odehrávaly věci, o kterých jsem zatím jenom četla. Nalevo ode mě vzlykala modrovlasá víla s tmavomodrými křídly. Objímala své rodiče, kteří se vznášeli několik centimetrů nad zemí, a křišťálové slzy jí nekanuly z očí, ale z křídel. Pod nohama se jí vytvořila jasně modrá kaluž. Vešly jsme do stínu mohutných starých stromů, takže teplota tak o půl stupně klesla. Blížily jsme se ke schodům do budovy, když se ozvalo nelidské vytí. Já i máma jsme se otočily a uviděly… něco, co vrčelo na dva otrávené dospělé. Nevypadali vyděšeně; spíš naštvaně.

Vlkodlak. Věřte, že je úplně jedno, kolik jste toho o vlkodlacích přečetli. Vidět jednoho z nich přímo před sebou je něco naprosto jiného. Ani náhodou to nevypadalo jako vlk. Ale ani jako člověk.

Spíš jako velký divoký pes, který stojí na zadních. Měl krátkou, světle hnědou srst a i zdálky jsem viděla, že mu oči žlutě září. Byl taky mnohem menší, než bych čekala. Každopádně byl menší než muž, na kterého vrčel.

"Nech toho, Justine," okřikl ho muž. Žena, která měla vlasy stejně světle hnědé jako vlkodlakova srst, mu položila ruku na rameno.

"Broučku," řekla něžným hlasem s náznakem jižanského přízvuku,

"poslechni svého otce. Tohle je vážně hloupost."

Vlkodlak, tedy Justin, se zarazil. Hlavu nahnul ke straně a na chvíli vypadal víc jako kokršpaněl než jako krvelačná nestvůra. Při té představě jsem se zahihňala. A najednou se ty žluté oči upřely na mě.

Znovu zavyl a dřív, než jsem se vzpamatovala, zaútočil.


Knížka: Čarodějnice z Hex Hall
Autor: Rachel Hawkinsová
Můj názor: Přečetla sem všechny tři díly a moc se mi líbily. zkusim sem dát i ostatní díly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luss^^ Luss^^ | Web | 8. září 2014 v 15:23 | Reagovat

Miluju tu knížku. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama