close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2. Kapitola

11. září 2014 v 12:33 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

2. Kapitola



Ten muž se ženou něco vykřikli, aby mě varovali, a já se ze všech sil snažila vybavit si nějaké kouzlo, co uzdravuje rány, protože mi bylo jasné, že ho budu potřebovat. Nicméně nakonec jsem vyhrkla něco jiného. Na vlkodlaka, který se na mě řítil, jsem zaječela: "Ošklivej pejsek!"

Potom jsem koutkem oka zahlédla záblesk modrého světla. Vypadalo to, jako by vlkodlak jen pár centimetrů ode mě narazil do neviditelné stěny. Žalostně vyštěkl a svalil se na zem. Srst a kůže se mu vlnily a přelévaly, až se z něj stal nešťastně naříkající obyčejný kluk v plátěných kalhotách a modrém svetru. Jeho rodiče k němu dorazili ve stejný okamžik, kdy ke mně doběhla mamka, která za sebou táhla kufr.

"Proboha!" vydechla.

"Holčičko, jsi v pořádku?"

"Jasně," přikývla jsem a oprašovala si ze sukně trávu.

"Víš," prohodil někdo nalevo ode mě,

"blokovací kouzlo mi připadá efektivnější než křičet ošklivej pejsek, ale možná se pletu." Otočila jsem se. O strom se opíral kluk a jízlivě se usmíval.

Sako školy Hecate měl přehozené přes ruku, límeček u košile rozepnutý a povolenou kravatu.

"Jsi přece čarodějnice, nebo ne?" pokračoval. Odlepil se od stromu a rukou si prohrábl černé vlnité vlasy. Mířil ke mně a já si všimla, že je až moc hubený a o dost vyšší než já.

"Tak co kdybys příště nebyla tak nemožná." A pak loudavě odešel.

Nejdřív mě málem napadl Justin, kluk s psí hlavou, a pak mi

vpálí nějaký cizí kluk, co není až tak hezký, že jsem mizerná

čarodějnice. Tak teď jsem byla pořádně vytočená.

Ohlédla jsem se, abych zjistila, jestli to máma viděla, ale ta

se zrovna vyptávala Justinových rodičů na věci jako: "Vážně ji

chtěl pokousat?"

"Takže já jsem špatná čarodějnice, hm?" zamumlala jsem a soustředila se na záda odcházejícího kluka. Pozvedla jsem ruce a vymyslela to nejodpornější kouzlo, co mě napadlo - svou roli v něm hrál hnis, zápach z pusy a poruchy funkce pohlavních orgánů. Ale nic se nestalo. Do prstů mi neproudila žádná voda, nezačalo mi rychleji bít srdce, vlasy na hlavě se ani nehnuly. Jen jsem tam stála jako idiot a mířila na něj rukama. Co to ksakru je? Nikdy se mi nestalo, že bych nedokázala

kouzlit. A pak jsem zaslechla táhlý a nevtíravý hlas.

"To by stačilo, moje milá." Otočila jsem se ke vchodu. Mezi kapradinami stála starší dáma v tmavě modrém kostýmku. Usmívala se, ale ten úsměv byl divný, jako by se usmívala panenka. Ukázala na mě dlouhým prstem.

"Nikdy tady nepoužíváme naše schopnosti proti ostatním z Prodigia. Bez ohledu na to, jak moc nás provokují," dodala tichým, zastřeným, melodickým hlasem. Kdyby mohla mluvit budova školy, čekala bych, že bude znít jako tahle žena.

"Chtěla bych podotknout, Archere," pokračovala a otočila se k tmavovlasému chlapci,

"že tahle mladá dáma je v Hecate nová. Každopádně ty už bys měl vědět, že na ostatní studenty

útočit nemáš."

"Takže jsem ho měl nechat, aby ji sežral?" odfrkl.

"Nemůžeš všechno řešit kouzly," odpověděla.

"Archer?" zeptala jsem se a povytáhla obočí. Sice mi sebrali moje kouzelné schopnosti, ale sarkasmus jsem měla stále k dispozici.

"A tvoje příjmení je Newport nebo Vanderbilt? A kolikátý? Jů!" vydechla jsem s rozšířenýma očima,

"nebo dokonce Esquire!" Doufala jsem, že se ho to dotkne nebo ho to přinejmenším rozčílí, ale nepřestával se usmívat.

"Vlastně jsem Archer Cross, a jsem první. Co ty?" změřil si mě pohledem.

"Takže… hnědé vlasy, pihy, vypadáš jako holka od sousedů… Allie? Lacie? Rozhodně něco roztomilého, co končí na ie." Znáte ty chvilky, kdy se vám pusa hýbe, ale nevychází z ní

žádný zvuk? Jo, něco takového se mi stalo. A k tomu všemu si máma vybrala přesně tenhle okamžik k tomu, aby přestala mluvit s Justinovými rodiči a zavolala na mě: "Sophie! Počkej!"

"Věděl jsem to," rozesmál se Archer. "Měj se, Sophie," ucedil přes rameno a zmizel v budově. Znovu jsem obrátila pozornost k té dámě. Bylo jí kolem padesátky, tmavě blond vlasy si natočila, upravila a donutila je držet v komplikovaném účesu. Podle jejího královského vystupování a kostýmku v barvách Hecate Hall jsem poznala, že se jedná o ředitelku školy, paní Anastasii Casnoffovou. Nemusela jsem si to ověřovat v prospektu. Jméno jako Anastasia Casnoffová člověk nezapomene. A opravdu to byla ona. Máma si s ní potřásla rukou.

"Grace Mercerová. A tohle je Sophia."

"Sou-fi-ja," vyslovila paní Casnoffová s jižanským přízvukem. Z jejích úst mé obyčejné jméno znělo jako název exotického předkrmu v čínské restauraci.

"Stačí jen Sophie," vyhrkla jsem a doufala, že mi tu všichni

nezačnou říkat Soufíja.

"Vy nejspíš nepocházíte odsud, mám pravdu?" pokračovala paní Casnoffová, když jsme kráčely ke škole.

"Ne," odpověděla máma a přehodila si tašku na druhé rameno. Kufr jsme pořád táhly společně. "Pocházím z Tennessee, ale Georgia je jeden z mála států, ve kterých jsme nebydlely. Docela často jsme se stěhovaly." Docela často není tak úplně přesné. Během šestnácti let mého života jsme zakotvily v devatenácti státech. Nejdéle jsme zůstaly v Indianě, kam jsme

se nastěhovaly, když mi bylo osm. Bydlely jsme tam čtyři roky.

Nejkratší dobu jsme strávily v Montaně před třemi lety - dva týdny.

"Chápu," přikývla paní Casnoffová.

"A jaké je vaše povolání, paní Mercerová?"

"Slečno," opravila ji máma automaticky. Kousla se do rtu a zastrčila si za ucho imaginární pramínek vlasů. "Jsem učitelka religionistiky. Hlavně učím mytologii a folklór." Loudala jsem se za nimi. Vystoupaly jsme po velkolepých schodech, jež vedly k hlavnímu vchodu, a vstoupily do Hecate

Hall. Uvnitř bylo nádherně chladno, takže očividně dokázali vykouzlit klimatizaci. Všude se vznášela vůně starých domů, směs leštěnky na nábytek, starého dřeva a starého papíru jako v knihovně. Byla jsem zvědavá, jestli je zevnitř spojení dvou domů taky tak výrazné jako zvenku, ale zdi pokrývaly vínové tapety, takže se nedalo odhadnout, kde končí dřevo starší budovy a začíná

štuk té novější. Ohromné vstupní hale dominovalo mahagonové točité schodiště, které se tyčilo do výšky tří pater, a přitom ho nic nepodpíralo. Za schodištěm bylo velké okno z barevného skla, jež začínalo na úrovni druhého patra a končilo až u stropu. Odpolední slunce, které jím pronikalo do haly, vytvářelo uvnitř geometrické obrazce jasně barevného světla.

"Pozoruhodné, že?" pousmála se paní Casnoffová.

"Zobrazuje počátky Prodigia." Na okně byl namalovaný rozzuřený anděl stojící ve zlaté bráně. V jedné ruce držel černý meč a druhou ukazoval směrem ke třem postavám před bránou. Očividně jim naznačoval, že mají vypadnout. Ovšemže andělsky. Ty tři postavy byly také andělé. Všechny vypadaly zničeně. Anděl napravo, žena s dlouhými rudými vlasy, měla dokonce hlavu v dlaních. Kolem krku jí visel zlatý řetěz, jehož jednotlivé články byly ve tvaru postaviček držících se za ruce. Anděl nalevo měl korunu z listů a ohlížel se přes rameno. A nejvyššíanděl uprostřed se díval přímo před sebe, s hlavou vztyčenou.

"To je… něco," vypravila jsem ze sebe nakonec.

"Znáš ten příběh, Sophie?" ptala se paní Casnoffová.

Zavrtěla jsem hlavou, ona se usmála a ukázala na hrůzostrašného anděla v bráně.

"Po velké válce mezi Bohem a Luciferem byli z nebe vykázáni ti andělé, kteří se nepřidali k žádné straně. Jedna skupina," pokynula k vysokému andělovi uprostřed, "se rozhodla ukrývat v kopcích a v hustém lese. Z těch se staly víly. Druhá skupina se rozhodla žít mezi zvířaty a stali se z nich lykantropové. A poslední skupina se vmísila mezi lidi a stali se z nich kouzelníci a čarodějnice."

"Páni," vydechla máma a já se k ní s úsměvem otočila.

"Hodně štěstí, až budeš vysvětlovat Bohu, že jsi dávala na zadek jednomu z jeho nebeských stvoření."

Máma se vylekaně zasmála.

"Sophie!"

"Co? Je to pravda. Doufám, že máš ráda teplo, mami, tak to je."

Máma se znovu zasmála, i když jsem věděla, že se snaží smích potlačit. Paní Casnoffová se zamračila, odkašlala si a pokračovala.

"Studentům na Hecate je mezi dvanácti a sedmnácti lety. Jakmile někoho odsoudí k pobytu v Hecate, není propuštěn až do svých osmnáctých narozenin."

"Takže někdo tu stráví půl roku a jiný je tu šest let?" zeptala jsem se.

"Přesně tak. Většina studentů se k nám dostane bezprostředně poté, co získají své schopnosti. Ale vždycky existují výjimky, jako třeba ty."

"No hurá," zamumlala jsem.

"Jaké se tady vyučují předměty?" vyptávala se máma a vrhla na mě nepříjemný pohled.

"Předměty na Hecate jsou stejné jako na Prentissu, Mayfairu a Gervaudanu." Já i máma jsme přikývly, jako bychom věděly, co ta slova znamenají, ale asi jsme ji neoklamaly, protože pokračovala: "To jsou přední internátní školy pro čarodějnice, víly a lykantropy. Rozvrh upravujeme podle věku studentů a podle konkrétních potíží, které studenti měli, když se snažili zařadit do lidského světa."

Pousmála se.

"Studium tady je náročné, ale nepochybuji o tom, že si Sophie povede dobře." Povzbuzení nikdy neznělo víc jako výhrůžka.

"Dívky mají ložnice ve třetím patře," pokynula ke schodům.

"Chlapci jsou ve druhém. Vyučování probíhá v prvním patře a v okolních budovách." Ukázala napravo a nalevo, kde ze vstupní haly vybíhaly dlouhé úzké chodby. Modrým kostýmkem názornými pohyby rukou mi připomínala letušku. Čekala jsem, že mi každou chvilku oznámí, že v případě nehody můžu použít sako Hecate jako plovák.

"Ještě mě zajímá, jestli jsou studenti rozdělení podle…ehm…" zakoktala se máma. Paní Casnoffová se usmála, ale všimla jsem si, že má rty pevně sevřené.

"Podle svých schopností? Ne, jistě že ne. Jedním z hlavních poslání Hecate je naučit studenty vycházet s každou rasou Prodigia." Paní Casnoffová se otočila a vedla nás na druhou stranu vstupní haly, kde se do výše tří pater vzpínala tři obrovská okna. Z nich jsem viděla na dvůr, kde se na kamenných lavičkách pod duby scházely ostatní děti. No, děti. Nejspíš byli všichni takoví jako já, ale nedalo se to poznat. Vypadali jako normální skupinka studentů. Tedy, kromě víl. Pozorovala jsem, jak jedna z dívek podala lesk na rty druhé dívce a zasmála se. Něco ve mně se sevřelo.

Cítila jsem, že se mi o ruku otřelo něco studeného. Překvapeně jsem uskočila a kolem mě prošla bledá žena v modrém.

"Ach, ano," pousmála se paní Casnoffová.

"Isabella Fortenayová, jeden z duchů, kteří tu žijí. Bezpochyby jste četla, že je Hecate domovem mnoha duchů z Prodigia. Jsou naprosto neškodní - nemají tělesnou podstatu. To znamená, že se nedokážou dotknout tebe ani ničeho jiného. Občas tě můžou polekat, ale nic víc neudělají."

"Bezva," zamumlala jsem a dívala se, jak Izabela zmizela ve zdi. V tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Otočila jsem se a spatřila u schodů dalšího ducha. Byla to dívka

v mém věku, na sobě měla květované šaty a přes ně zelený svetr. Na rozdíl od Isabelle, která si mě nevšímala, hleděla tahle dívka přímo na mě. Nadechla jsem se, abych se na ni zeptala paní Casnoffové, ale ředitelka právě někoho zahlédla na druhé straně místnosti.

"Slečno Talbotová!" hlesla. Překvapilo mě, že se její hlas rozléhal po celé hale, a přitom vůbec nekřičela. Vedle paní Casnoffové se objevila drobná dívka, která nemohla měřit víc než metr padesát. Pleť i vlasy měla bílé jako sníh, jen ofinu jí zdobil jasně růžový pruh. Měla silné brýle s černými obroučkami. Usmívala se, ale bylo mi jasné, že to jen hraje kvůli paní Casnoffové. Z očí jí vyzařovala nuda.

"Tohle je Jennifer Talbotová. Pro tento semestr bude vaší spolubydlící, slečno Mercerová. Jennifer, tohle je Sou-fí-ja."

"Stačí Sophie," opravila jsem ji, zrovna když Jennifer

dodala: "Jenna."

Ředitelka školy nesouhlasně stiskla rty.

"Neuvěřitelné. Nechápu, co se s těmi dětmi děje, paní Mercerová. Dostanou překrásné jméno, a při první příležitosti ho zkomolí a změní. Každopádně, slečno Mercerová, slečna Talbotová je nováček stejně jako vy. Přišla k nám před rokem." Mamka se rozzářila a podala Jenně ruku.

"Ráda tě poznávám. Jsi, ech, jsi čarodějnice jako Sophie?"

"Mami," zašeptala jsem, ale Jenna zavrtěla hlavou.

"Ne. Jsem upír." Ucítila jsem, jak máma ztuhla, a bylo zjevné, že i Jenna je napjatá. Sice mi jí bylo líto, ale chápala jsem, proč se mamka vyděsila. Čarodějnice, lykantropové a víly, to se dalo pochopit. Ale upíři byli prostě jenom netvoři. Všechny ty pohádky o citlivých dětech noci byly naprosté nesmysly.

"No, dobře," vykoktala nakonec mamka.

"Já… nevěděla

jsem, že na Hecate chodí i upíři."

"Je to náš nový program," vysvětlovala paní Casnoffová a pohladila Jennu po hlavě. Jenna se tvářila nezúčastněně a zdvořile, ale všimla jsem si, že sebou trošku trhla. Paní Casnoffová pokračovala. "Každý rok vybere Hecate mladého upíra a nabídne mu možnost studovat s členy Prodigia. Doufáme, že tak budeme moct tyto nešťastníky převychovat." Mrkla jsem na Jennu, protože… nešťastníky? Au.

"Slečna Talbotová je teď jediný upír mezi našimi studenty, přestože jeden z našich lektorů je také upír," dodala paní Casnoffová. Jenna se znovu tím svým zvláštním způsobem usmála a na chvíli zavládlo trapné ticho.

Nakonec mamka prohodila: "Zlatíčko, měla bys jít s…" bezmocně pohlédla na mou novou spolubydlící.

"Jenna."

"Jistě, jistě. Měla bys jít s Jennou a prohlédnout si svůj pokoj. Chtěla bych ještě s paní Casnoffovou pár věcí probrat, pak se za tebou stavím a rozloučíme se, jo?" Pohlédla jsem na Jennu, která se pořád usmívala. Připadalo mi, jako by se dívala skrz mě. Znovu jsem si narovnala kabelu na rameni a chtěla jsem si vzít od mamky kufr, ale Jenna mě předběhla.

"Vážně mi s tím nemusíš pomáhat," vyhrkla jsem, ale ona jen mávla rukou.

"To nic. Jedna z výhod toho, že jsi krvežíznivá příšera, je fyzická síla." Nevěděla jsem, co na to odpovědět, a tak jsem jenom přikývla. Popadla kufr na jedné straně a já na druhé.

"Výtah tu asi nehrozí, co?" zavtipkovala jsem. Jenna se ušklíbla.

"Ne, to by bylo moc pohodlný."

"Proč tu nepoužívají kouzla na stěhování zavazadel nebo tak něco?"

"Paní Casnoffová nechce, abychom používali kouzla, když jde o naši lenost. Očividně si myslí, že tahání kufrů do schodů tříbí charakter."

"Jasně," ucedila jsem, když jsme se dovlekly do druhého patra.

"Tak co na ni říkáš?" zajímala se Jenna.

"Na paní Casnoffovou?"

"Jo."

"Má obdivuhodnej drdol."

Jenna se uchichtla, a mně bylo jasné, že jsem odpověděla správně.

"Že jo? Ten účes je prostě neuvěřitelnej." V jejím hlase jsem zaslechla náznak jižanského přízvuku. Znělo to moc hezky.

"Když už mluvíme o účesech," nadhodila jsem, "Jak to, že ti prošel ten pruh v ofině?"

Jenna si pohladila růžový pramínek.

"Na chudákovi s upírským stipendiem nikomu moc nesejde. Řekla bych, že dokud nezačnu okusovat spolužáky, můžu nosit takovou barvu vlasů, jakou si zamanu." Blížily jsme se do třetího patra. Jenna si mě chvíli

prohlížela.

"Mohla bych tě taky obarvit, kdybys chtěla. Ale ne na růžovo, to je moje barva. Co takhle fialová?"

"Hm… možná." Zastavily jsme se před pokojem 312. Jenna položila kufr a vytáhla klíče. Měla na nich jasně žlutý řetízek s přívěskem, na kterém bylo třpytivými růžovými písmeny napsané její jméno.

"A jsme tady!" Odemkla dveře a otevřela je.

"Vítej do Zóny soumraku!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama