3. Kapitola
Přesnější by bylo Zóna šílený spousty růžový. Nevím, co jsem očekávala od pokoje upíra. Asi samou černou, knížky od Camuse… a portrét jediné lidské bytosti, kterou dotyčný upír kdy miloval a která bezpochyby zemřela tragickou a překrásnou smrtí, čímž upíra odsoudila k věčnému fňukání a romantickým vzdechům. No co? Prostě hodně čtu. Ale v tomhle pokoji to vypadalo, jako by ho zařídil kříženec Barbie a myšky Minnie. Byl sice větší, než jsem čekala, ale i tak to nebylo nic moc. Vešly se tam tak akorát dvě postele, dva stoly, dvě komody a jedna stará pohovka. Závěsy byly z béžového plátna, ale Jenna omotala garnýže zářivě růžovým šátkem. Mezi stoly stála stará čínská zástěna, ale i na té se Jenna podepsala. Dřevo natřela po svém - jo, uhodli jste, na růžovo. Vršek ještě obtočila růžovými světýlky na vánoční stromek. Postel pokrýval chundelatý růžový přehoz.
Jenna si všimla, jak na něj zírám.
"Paráda, co?"
"Já… netušila jsem, že růžová existuje i v tomhle odstínu." Jenna odkopla boty a vrhla se na postel mezi polštáře pošité kamínky a znuděného plyšového lva.
"Říká se jí Elektrizující malina."
"Jo, to je dokonalej název." Usmála jsem se a táhla kufr ke své posteli, která náhle vypadala obyčejně jako… no, jako já vedle Jenny.
"Tvoje minulá spolubydlící měla taky ráda růžovou?" Jenna na okamžik ztuhla. Pak se ten její zvláštní výraz zase vytratil. Sehnula se, aby narovnala lva a polštáře.
"Ne, Holly si vystačila s modrým povlečením, co ti dají, když si nepřivezeš žádné vlastní. Ty sis přivezla vlastní, že jo?" Otevřela jsem kufr a povytáhla roh mátově zeleného přehozu přes postel. Jenna se zatvářila zklamaně.
"No, asi to je lepší než ta jejich modrá. Takže," - znovu se rozvalila na posteli a začala něco dolovat z nočního stolku -
"co tě dostalo do Hex Hall, Sophie Mercerová?"
"Hex Hall?" zopakovala jsem překvapeně.
"Hecate je moc dlouhý," vysvětlovala Jenna.
"Většina tomu tady říká jenom Hex. Docela příhodný, řekla bych."
"Aha."
"Takže o co šlo?" vyptávala se znovu.
"Nechala jsi z nebe pršet žáby nebo jsi proměnila nějakýho kluka v čolka?" Natáhla jsem se na postel a snažila se tvářit stejně nonšalantně jako Jenna, ale na holé matraci mi to moc nešlo,
takže jsem se posadila a začala vybalovat věci z kufru.
"Jedný holce ze třídy jsem přikouzlila lásku. Dopadlo to mizerně."
"Nezabralo to?"
"Zabralo, ale až moc." Ve zkratce jsem jí vyprávěla, co se mi přihodilo s Kevinem a Felicii.
"No páni," potřásla hlavou. "To musel být nářez."
"Byl," přikývla jsem.
"Takže ty… ty jsi upír. Jak se ti to vlastně stalo?"
Nepodívala se na mě, ale hlas měla klidný.
"Tak jako všemostatním, potkala jsem upíra a on mě kousnul. Není na tom nic zajímavýho." Chápala jsem, že se nechce svěřovat holce, kterou zná teprve čtvrt hodiny.
"Tvoje máma je normální?" zeptala se ona. Hmm. Taky to nebylo nic, o čem bych se chtěla bavit hned první den, ale co, potřebuju přece zapadnout, ne? Musím si se spolubydlící vyměňovat šminky, oblečení a temná tajemství. Odkašlala jsem si.
"Jo, můj táta je kouzelník, ale s mámou spolu už nejsou."
"Aha," zabručela Jenna chápavě.
"Nemusíš to rozebírat.Chodí sem spousta lidí z rozvedených rodin. Vypadá to, že šťastné manželství ti ani kouzla nezajistí."
"Tvoji rodiče jsou taky rozvedení?"
Konečně našla lak na nehty, který celou dobu hledala.
"Ne, pořád ještě jsou nechutně šťastní. Teda… aspoň myslím, že jsou. Neviděla jsem je od té doby, co jsem se změnila, nebo jak tomu chceš říkat."
"No teda," vyhrkla jsem.
"To ti asi pěkně pije krev."
"Vtip?" mrkla na mě.
"No jasně." Postel jsem měla povlečenou.
"A když jsi teda upír, musím si dávat pozor, abych ráno neroztáhla závěsy?"
"Ne. Vidíš tohle?" zatahala za stříbrný řetízek kolem krku, na kterém visel tmavě rudý přívěsek velký jako fazole. Většina lidí by si ho nejspíš spletla s rubínem, ale já jsem zahlédla něco
podobného v jedné z mamčiných knížek.
"Kámen krve?" Kameny krve byly průzračné, duté krystaly, které se daly naplnit krví mocné čarodějky nebo kouzelníka. Dokázaly pak každého jedince ochránit před nejrůznějšími
věcmi. Předpokládám, že v Jennině případě zrušil všechny její
upírské potíže. Dost se mi ulevilo, aspoň jsem teď věděla, že můžu jíst česnek. Jenna si začala lakovat nehty na levé ruce.
"A jak to máš s krví?" zajímalo mě.
Zhluboka si povzdechla.
"Je to vážně trapný. Musím pokaždé na ošetřovnu. Mají tam malou ledničku a v ní sáčky s
krví, jako v nějaké transfuzní stanici." Měla jsem co dělat, abych se zhnuseně neotřásla. Krev mi
připadá odporná. Když se říznu o papír, div neomdlím. Byla jsem opravdu ráda, že Jenna nebude jíst v našem pokoji. Nikdy bych nemohla chodit s upírem. Když si představím, že mu je z
pusy cítit krev… fuj. Pak jsem si všimla, že mě Jenna pozoruje. Sakra. Bylo na mě vidět, že se mi to hnusí? Pro jistotu jsem ze sebe vymáčkla úsměv.
"Paráda. Jako krvavej džus z krabičky." Jenna se rozesmála.
"To je dobrý."
Chvíli jsme jen tak seděly a pak se Jenna zeptala: "Rozchod tvých rodičů byl ošklivý?"
"Nejspíš jo," přisvědčila jsem.
"Stalo se to, ještě než jsem se narodila." Přestala si lakovat nehty a podívala se na mě.
"Páni." Přešla jsem ke stolu. Někdo, zřejmě paní Casnoffová, mi tam položil rozvrh hodin. Na první pohled vypadal úplně obyčejně, ale psalo se tam například
"Po-Pá, 9.15-10.00, Vývoj magie, Žlutá posluchárna."
"Jo. Mamka o tom moc nemluví, ale ať už se stalo cokoli, bylo to tak zlý, že mu nedovolila se se mnou stýkat."
"Tys nikdy neviděla vlastního tátu?"
"Mám jeho fotku. Telefonujeme si spolu a píšeme si maily."
"Do háje. Zajímalo by mě, co provedl. Myslíš, že ji třeba uhodil nebo tak něco?"
"Nevím!" odsekla jsem nepříjemněji, než jsem měla v úmyslu.
"Promiň," zamumlala. Otočila jsem se ke své posteli a začala uhlazovat deku. Když jsem narovnala zhruba pět imaginárních záhybů (a Jenna si třikrát nalakovala ten samý nehet), obrátila jsem se k ní.
"Nechtěla jsem na tebe tak vyjet…"
"To je v pohodě. Stejně mi do toho nic není." Najednou se někam vytratil příjemný pocit vzájemné
blízkosti.
"Jde o to, že jsem celý život bydlela jenom s mamkou a nejsem zatím zvyklá na to, že bych měla o svém životě někomu vyprávět. Vždycky jsme si hlídaly soukromí." Jenna přikývla, ale pořád se na mě ještě nedívala.
"Se svou minulou spolubydlící jste si asi všechno říkaly, co?" Znovu se jí na tváři objevil ten zlověstný výraz. Rázně zavřela lahvičku s lakem na nehty.
"Ne," povzdechla si tiše.
"Všechno ne." Odhodila lak do šuplíku a seskočila z postele.
"Uvidíme se u večeře." Při odchodu málem vrazila do mámy, odběhla a cestou
zamumlala omluvu.
"Sophinko," posadila se máma na mou postel.
"Nechtěj mi říct, že už ses pohádala se svou spolubydlící." Štvalo mě, že mě má tak přečtenou. "Nevím. Tyhle holčičí věci mi prostě nejdou. Poslední kamarádku jsem měla v šestý třídě. Těžko jsem si mohla najít opravdovou kamarádku, kdyžjsme nikde nezůstaly dýl než půl roku… Jé, mami, nemyslela jsem to tak." Potřásla hlavou a utírala si slzy.
"Ne, ne, broučku, to nic. Jenom… jenom bych si přála, abys mohla mít normálnější dětství."
Sedla jsem si vedle ní a objala ji.
"Takový věci neříkej. Měla jsem úžasný dětství. Kolik lidí bydlelo v devatenácti státech? Poznala jsem spoustu různých míst!" Tím jsem to moc nezachránila. Máma mi připadala ještě
smutnější.
"A tady je to bezvadný! Bydlím v tomhle senzačním růžovým pokoji a s Jennou jsme se sblížily dost na to, abychom se pohádaly. To je přece pro kamarádství mezi holkama důležitý, ne?" Mise splněna. Máma se usmála.
"Seš si jistá, holčičko? Jestli se ti tu nelíbí, nemusíš tu zůstat. Určitě bychom vymyslely nějaký způsob, jak tě odsud dostat."
Málem jsem vyhrkla: "Ano, prosím, chytneme příští trajekt a zmizíme z tohohle blázince." Místo toho jsem ji uklidňovala.
"Podívej, není to navěky. Jde jenom o dva roky a na Vánoce a v létě mám volno. Jako v normální škole. Bude to dobrý. Teď běž, než začnu brečet a budu vypadat jako idiot."
Mámě znovu vhrkly slzy do očí a pevně mě objala.
"Mám tě ráda, Sophinko."
"Já tebe taky," vypravila jsem ze sevřeného hrdla. Musela jsem odpřísáhnout, že budu volat aspoň třikrát týdně, teprve pak zmizela. Vrhla jsem se na svou nerůžovou postel a brečela jsem jako idiot.










