4. Kapitola
Když jsem se uklidnila, do večeře pořád ještě zbývala hodina. Rozhodla jsem se, že to tu trochu prozkoumám. V pokoji byly dvoje dveře. Nakoukla jsem za ně a doufala, že najdu koupelnu, ale smůla. Byly to jen skříně. Jediná koupelna na celém patře byla na opačném konci chodby a stejně jako zbytek domu mi připadala strašidelná. Osvětlená byla jen slabými žárovkami kolem zrcadla nad řadou umyvadel, takže sprchové kouty vzadu v místnosti byly zahalené do tmy. Prohlédla jsem si sprchy pořádně. Měla jsem si s sebou zabalit žabky. Kromě prapodivných sprch jsem v koupelně u jedné stěny uviděla vany, které stály na nohách s drápy. Vany byly od sebe oddělené zídkami vysokými do pasu. Přemýšlela jsem, kdo by si vlezl do vany před spoustou jiných lidí? Rozhodla jsem se riskovat různé nakažlivé nemoci, přistoupila k jednomu z umyvadel a opláchla si obličej vodou. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla a zjistila, že voda vůbec nepomohla. Pořád jsem byla celá zarudlá od pláče, který ještě zvýraznil moje pihy. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych tím mohla zlepšit to, co jsem viděla. Nezabralo to. S povzdechem jsem se vydala pokračovat v objevování Hecate Hall. Na mém patře se toho moc nedělo; vládl tam obvyklý chaos, který vznikne, když dáte dohromady zhruba padesát holek. Ve třetím patře byly čtyři chodby, dvě nalevo od schodiště a dvě napravo. Odpočívadlo bylo tak velké, že z něj udělali společenskou místnost. Stály tam dvě pohovky a několik křesel, ale nábytek se k sobě nehodil a nepůsobilo to tam moc přívětivě. Nenašla jsem žádné volné místo, a tak jsem postávala u schodiště. Víla, kterou jsem zahlédla už dřív, ta s modrými slzami, se očividně dala do kupy. Seděla s jinou vílou na pohovce a obě se smály. Ta druhá víla měla zelená křídla a zlehka jimi mávala nad opěradlem. Vždycky jsem si myslela, že křídla víl budou podobná motýlím, ale byla tenčí a průsvitnější. Prosvítaly jimi žíly. Tyhle dvě byly jediné víly v místnosti. Na druhé z pohovek seděla skupinka holek, kterým mohlo být tak dvanáct. Nervózně si něco špitaly a já přemýšlela, jestli to jsou čarodějnice nebo lykantropové. Černovlasá dívka, kterou jsem zahlédla na trávníku před školou, seděla v křesle a přepínala kanály na maličké televizi na knihově.
"Mohla bys to vypnout?" ozvala se víla se zelenými křídly a změřila si ji povýšeným pohledem. "Někteří z nás si tu chtějí povídat, psí holko." Žádná z dvanáctiletých se neozvala, došlo mi, že to budou čarodějnice. Vlkodlaka by to určitě urazilo. Modrá víla se rozesmála. Černovlasá dívka se postavila a vypnula televizi.
"Jmenuju se Taylor," mrskla ovladačem po zelené víle.
"Taylor. A měním se na pantera, ne na psa. Jestli tu spolu máme příštích pár let bydlet, tak si to zkus zapamatovat, Nausicao." Nausicaa se zatvářila otráveně, zelená křídla se jemně pohybovala.
"Nebudeme spolu bydlet dlouho, to ti garantuju. Můj strejda je král dvora Seelie. Až mu řeknu, že bydlím s lykantropem… no, řekněme, že změna spolubydlící nebude trvat dlouho."
"No, strejda ti moc nepomohl, když jsi skončila tady," vrátila jí to Taylor. Nausicaa nehnula brvou, ale křídla o sebe bila rychleji.
"Nebudu bydlet s lykantropem," odsekla víla.
"Nechci ti vyměňovat stelivo." Modrá víla znovu vybuchla smíchy a Taylor zrudla. I z několika metrů jsem viděla, že hnědé oči jí zezlátly. Ztěžka oddechovala.
"Sklapni! Mazej radši objímat stromy, ty vílí trdlo!" Mluvila nesrozumitelně, jako by měla plnou pusu. Pak mi došlo, že se jí zuby proměnily na tesáky. Nausicaa měla dost rozumu na to, aby se vylekala.
Otočila se k modré víle a utrousila: "Pojď, Siobhan. Necháme tohle zvíře, ať se uklidní." Obě vstaly. Prolétly kolem mě a vydaly se po schodišti dolů. Pohlédla jsem na Taylor, která pořád lapala po dechu. Oči měla pevně zavřené. Po chvilce se otřásla, a když otevřela oči, byly zase hnědé. Vtom si mě všimla.
"Víly," nervózně se uchichtla.
"Jasně," přikývla jsem. Jako bych už někdy víly viděla.
"Taky tu jsi první den?" vyptávala se. Přisvědčila jsem a ona pokračovala.
"Jsem Taylor. Lykantrop, jak jsi asi pochopila."
"Sophie. Čarodějnice."
"Bezva." Klekla si na pohovku, kterou víly uvolnily, a změřila si mě tmavýma očima.
"Za co seš tady?" Rozhlédla jsem se. Nikdo si nás nevšímal. I tak jsem odpověděla polohlasem. "Za kouzlo lásky, který se zvrtlo." Taylor přikývla.
"Za podobný věci tu pár čarodějnic je."
"A ty?" zajímalo mě. Odhrnula si vlasy z čela. "Vlastně za to, cos právě viděla. Naštvalo mě pár holek na zkoušce orchestru a proměnila jsem se v pantera. Ale ve srovnání s tím, co provedli jiní, to nic není." Naklonila se ke mně.
"Vidíš tamhle tu holku? Jmenuje se Beth a je taky lykantrop. Slyšela jsem, že někoho sežrala. Ale i
tak," povzdechla si a ohlédla se ke schodům,
"radši bych bydlela s někým takovým než s nafrněnou vílou." Pohlédla na mě.
"A s čím bydlíš ty?" Nelíbilo se mi, že řekla "s čím", takže jsem jí odpověděla trochu podrážděně.
"S Jennou Talbotovou."
"Vážně? S upírem?" zachichtala se.
"Tak to nic. To radši budu s protivnou vílou."
"Jenna není tak špatná," řekla jsem automaticky. Taylor pokrčila rameny a popadla ovladač, který hodila po Nausicae.
"Když to říkáš," zamumlala a znovu zapnula televizi. Náš rozhovor byl zjevně u konce. Vydala jsem se do druhého patra, ale tam bylo klučičí území, takže jsem nemohla
nic pořádně prozkoumat. Půdorys byl stejný jako ve třetím patře, ale jejich společenská místnost byla v ještě horším stavu než ta naše. Z pohovek lezlo polstrování a omlácený konferenční stolek byl opřený v rohu. Nikdo tam nebyl, takže jsem se rozhlédla po chodbách. Zahlédla jsem Justina. Snažil se dotáhnout obrovský kufr do pokoje, kde měl nejspíš bydlet. Zastavil se a zničeně si povzdechl. Bylo mi ho trochu líto. Když jsem viděla, jak se snaží odnést kufr skoro tak velký jako on sám, došlo mi, že je to sice strašlivý vlkodlak, ale zároveň malý kluk. Pak se otočil, uviděl mě a přísahám, že zavrčel. Seběhla jsem po schodech do prvního patra. Připadalo mi to tam klidné. Potkala jsem tam jen pár lidí, taky vysokého kluka atletické postavy v džínách a flanelové košili. Napadlo mě, jestli je to něčí starší bratr. Připadal mi mocstarý na to, aby chodil na Hecate, a navíc měl ty džíny, a ne plátěné kalhoty.Vydala jsem se po jedné z chodeb, které vedly z haly. Mé kroky tlumil vysoký orientální zlatorudý koberec. Nahlédla jsem do první místnosti, ke které jsem dorazila. Dřív to asi byla jídelna nebo velký salón. Zeď přímo proti dveřím byla plná oken, takže jsem si konečně mohla pořádně prohlédnout okolí školy. Viděla jsem rybník s hrází a hezký,
polorozpadlý domek. Hlavně mě ale zarazilo, jak bylo všechno zelené. Tráva, stromy, silná vrstva řas na rybníce (pevně doufám, že v něm nebudeme jezdit na loďce nebo tak něco) - všechno bylo tak jasně zelené, až z toho bolely oči. Nikdy v životě jsem nic tak zeleného neviděla. I tmavé mraky, které hrozily podvečerní bouřkou, měly nazelenalé okraje. Koberec v místnosti byl také zelený a tak měkký, až mi připadal skoro jako mech. Zbylé tři zdi bez oken pokrývaly fotky. Na všech bylo totéž: skupinka členů Prodigia před budovou školy. Nepoznala jsem, jestli jde o čarodějnice nebo lykantropy, ale víly tam nebyly žádné. Na spodní straně rámu každé fotografie byla zlatá cedulka s datem. Nejstarší fotografie vznikla v roce 1903, poslední byla z loňského roku. Na té nejstarší stálo jen šest dospělých a všichni se tvářili smrtelně vážně. Mladší členové Prodigia se začali objevovat až od roku 1967. Přemýšlela jsem, jestli se v tom roce stala z Hecate škola. A pokud ano, co tady bylo předtím? Loni sem chodila skoro stovka dětí a všichni vypadali mnohem uvolněněji než teď. V přední řadě stála vedle vyšší dívky Jenna. Držely se kolem ramen a já uvažovala, jestli to je ta záhadná Holly. Abych řekla pravdu, trochu jsem jim záviděla. Nedokázala jsem si představit, že bych měla někdy k někomu tak blízko, abych ho na společné fotce objala kolem ramen. Na všech
školních fotkách jsem stála vzadu, vlasy shrnuté do obličeje. Je možné, že proto se Jenna chovala při každé zmínce o předchozí spolubydlící tak divně? Byly to nejlepší kamarádky, a ze mě je teď vetřelec, který se snaží zaujmout Hollyino místo? No super.
"Sophie?" Překvapeně jsem se ohlédla. Za mnou stály tři nejkrásnější dívky, jaké jsem kdy viděla. Pak jsem mrkla. Ne, všechny nebyly neuvěřitelně nádherné. Jen ta, která stála uprostřed. Zrzavé vlasy jí v měkkých vlnách splývaly téměř k pasu. Určitě se o ně nemusela vůbec starat. Vsadím se, že se každé ráno probouzí s vlasy jako z reklamy na šampón, kolem hlavy jí poletují sýkorky a mývalové jí nosí snídani. Taky jsem si moc dobře všimla, že neměla žádné pihy, a okamžitě jsem ji začala nenávidět. Dívka napravo od ní byla blondýna. Měla našlápnuto k tomu, aby z ní byla klasická kalifornská kráska - rovné vlasy, opálená pleť, hluboké modré oči - ale oči byly trošku moc blízko u sebe, a když se na mě usmála, viděla jsem, že má slušný předkus. Poslední z trojice byla Afroameričanka; dokonce ještě menší než já. Byla hezčí než blondýnka, ale ani zdaleka tak krásná, jako ta bohyně uprostřed. Jak jsem se tak dívala na tu nejméně pohlednou ze tří dívek, cítila jsem, že si můj mozek přeje, aby byla krásná. Oči toužily přehlédnout všechny nedostatky. Kouzlo krásy. Jiné vysvětlení neexistovalo, ale nikdy jsem neslyšela, že by ho používaly čarodějnice. Bylo to pořádně náročné kouzlo. Musela jsem na ně civět, jako bych byla mentálně zaostalá, protože blondýnka se uchichtla.
"Jsi Sophia Mercerová, že jo?" Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že na ně zírám s pusou dokořán. Zavřela jsem ji tak rychle, až mi cvakly zuby. V tiché místnosti to bylo obzvlášť slyšet.
"Jo, jsem Sophie."
"Výborně!" zaradovala se ta malá.
"Hledaly jsme tě. Já jsem Anna Gilroyová. Tohle je Chaston Burnettová," ukázala na blondýnu.
"A tohle je Elodie Parrisová."
"Aha," usmála jsem se na zrzku.
"To je pěkné jméno. Jako Melodie bez M."
Ušklíbla se.
"Ne, jako Elodie."
"Nebuď nepříjemná," napomenula ji Anna, než se znovu obrátila ke mně.
"Chaston, Elodie a já jsme něco jako uvítací výbor pro nové čarodějnice. Takže… vítej!" Natáhla ke mně ruku. Na okamžik jsem uvažovala, jestli ji mám políbit. Nakonec jsem se vzpamatovala a potřásla jsem jí.
"Vy tři jste čarodějnice?"
"Přesně to jsme právě řekly," odsekla Elodie a vysloužila si od Anny další káravý pohled.
"Promiň," pokrčila jsem rameny. "Ale ještě nikdy jsem se s jinými čarodějnicemi nesetkala."
"Vážně?" zajímala se Chaston.
"To jako žes nikdy nepotkala žádné čarodějnice, nebo žes nepotkala žádné jiné temné čarodějnice?"
"Cože?"
"Temné čarodějnice," zopakovala Elodie. Mohla by se s Nausicaou utkat v soutěži o nejpovýšenější tón na světě.
"Já… no… nevěděla jsem, že existují různé druhy
čarodějnic." Všechny tři na mě zůstaly zírat, jako bych mluvila cizím jazykem.
"Hm, ale ty přece jsi temná čarodějnice?" zeptala se Anna a vytáhla ze saka list papíru. Měla na něm nějaký seznam, který pozorně pročítala.
"Podíváme se, Lassiter, Mendelson… tady to je, Mercerová, Sophia. Temná čarodějnice. To jsi ty." Podala mi seznam, na kterém stálo
"Noví studenti". Bylo na něm zhruba třicet jmen; za každým z nich byla v závorkách příslušnost k některé ze skupin. "Lykantrop", "Víla", a "Bílá
čarodějnice". Jen za mým jménem se psalo "Temná
čarodějnice".
"Tmavé a bílé? Jako druhy masa?" Elodie na mě upřeně hleděla.
"Tys to vážně nevěděla?" vyptávala se mírně Anna.
"Vážně ne," odpověděla jsem, jako by se nic nedělo, ale ve
skutečnosti jsem byla docela naštvaná. Do háje, k čemu mi je
máma, která by měla být expert na čarodějnice, když neví nic o
těch fakt důležitých věcech?
Chápala jsem, že to není její chyba a že současné
čarodějnice spoustu informací tají, protože se bojí, aby je někdo
neodhalil… ale, k sakru, tohle byl teda trapas.
"Bílé čarodějnice…" začala Anna, ale Elodie jí skočila do řeči.
"Bílé čarodějnice umějí jenom pitomý kouzla. Kouzla lásky, čtou budoucnost nebo dělají hledací kouzla a… nevím, prostě králíčci, koťátka, duha a tak," dodala a pohrdavě mávla rukou.
"Aha," vykoktala jsem a vzpomněla jsem si na Felicii a Kevina.
"Jasně. Pitomý kouzla."
"Temné čarodějnice se zabývají většími věcmi," doplnila ji Chaston.
"A máme výrazně silnější schopnosti. Dokážeme vyčarovat překážky, a když jsme vážně dobré, můžeme i ovládat počasí. Taky jsme nekromanti, pokud teda…"
"Cože?!" přerušila jsem ji. "Nekromanti? To jako že ovládáme mrtvoly?" Všechny tři dívky horlivě přikývly. Jako bych navrhla, že půjdeme do obchoďáku, a ne že oživíme zombie.
"Fuj!" vykřikla jsem bez přemýšlení. Chyba. Okamžitě jim zmizely úsměvy z tváří a v pokoji se
udělala zima.
"Fuj?" ušklíbla se Elodie.
"Proboha, kolik ti je? Moc nad světem mrtvých je ta nejžádanější schopnost a tobě to připadá odporný? No tak," otočila se ke zbývajícím dvěma,
"vážně si jste jisté, že ji chcete do covenu?" O covenech jsem už slyšela, ale máma tvrdila, že už aspoň padesát let nejsou v módě. Dneska se každá čarodějnice starala jen sama o sebe.
"Počkejte," začala jsem, ale Anna spustila, jako bych nic neřekla.
"Je to jediná temná čarodějnice na škole, a moc dobře víš, že potřebujeme být čtyři."
"Jako bych tu nebyla," zamumlala jsem, ale ani jedna si mě nevšímala.
"Je ještě horší než Holly," utrousila Elodie. "A Holly byla ta nejmizernější temná čarodějnice na světě."
"Elodie!" zasyčela Chaston.
"Holly?" zaujalo mě to. "To jako ta Holly, která bydlela s Jennou Talbotovou?" Anna, Chaston a Elodie na sebe vrhly postranní pohledy, což ve třech není vůbec jednoduché.
"Jo," přisvědčila Anna opatrně. "Jak ses o ní dozvěděla?"
"Bydlím s Jennou a ta se o ní zmínila. Takže ona je taky temná čarodějnice? Odmaturovala, nebo se jenom odstěhovala?" Všechny tři vypadaly pořádně vyděšeně. I Elodie, která se neustále tvářila pohrdavě, byla najednou překvapená.
"Ty bydlíš s Jennou Talbotovou?" zeptala se.
"Přesně to jsem právě řekla," odsekla jsem, ale Elodie můj pokus o sarkasmus vůbec neohromil.
"Poslyš," popadla mě za ruku. "Holly neodmaturovala ani neodešla. Umřela." Anna ke mně přistoupila z druhé strany.
"A Jenna Talbotová ji zabila."










