12.Kapitola: lebka nejstaršího vládce draků
Uplynul týden, Yumi s Alechandrem a Damianem byly zase na cestě. Yumi přemýšlela kde by mohl být, projela celou mapu a napadlo jí jedno jediné místo, hora Mau, kde je sídlo všech drakůk.
"Meli by jsme se někde lehnout je pozdě a cesty jsou tu nebezpečné. S Alechandram budeme držet stráže v noci. A ty budeš spát." Rozhodl Damian. Utábořili se poblíž jezera, Alechandro s Damianem rozdělali oheň a ulehli k ohni.. Yumi skoumala mapu. Damian ležel naproti Yumi, čelem k ní, na krku mu visel řetízek s nějákým přívěškem. Yumi se na řetízek zadívala. Přívěšek vypadal jako něčí hlava, viděla akorát to žeto má dva rudé drahokami jako oči od kterých se odráželo světlo plamenů. Yumi zavrtěla hlavou a soustředila se na mapu. Po schíli mapu položila, vyčarovala si polštář, dala mapu pod poltář, odhodila ze sebe deku a šla k jezeru. Sundala ze sebe oblečení a šla do jezera jenom po pas. Opláchla se. Ale najednou na zádech cítila teplý dech.
"Yumi. Já tě chci." zašeptal Alechandor do ucha Yumi a jemně jí kousl do kůže na krku. Yumi se k němu otočila čelem. Alechandro si jí k sobě přitiskl.
"Alechandro počej." Yumi Alechandra zastavilakdyž do ní chtěl vniknout.
"Já.." začala. Alechandro na Yumi jenom koukal.
"sem těhotná." dokončila větu.
"Za-u se mi vrátila. Mám zpátky svého vlka. Mžu se zase proměňovat. Vlčice na sobě pozná že se mění a něco se v ní hýbe. Budeme mít spolu miminko." usmála se Yumi. Alechandro nějdřív nevěřícně koukal, ale když ho Yumi vzala za ruku a přiložila ji ke svému bříšku. Alechandro se usmál, hned Yumi obejmul.
"Yumi, já sem tak rád." Alechandro Yumi dlouze políbil.
Damian čekal až se jeho kamarádi vykoupil. Chtěl jít za nima ale nechtěl je rušit. Mězi prsty prolítal řetízek a přívěšek, tvaru hlavy draka, očima drahokamů drahokamů, od ohně byli rudé. Damian di pamatoval akorát to jak tenhle řetízek nosil jeho otec. Na svého otce si moc nepamatoval, jenom si vybavoval chvíle, když mu bylo kolem osmi let bylo to kolem , jak jeho otec s jeho matkou hoří v plamenech a z těch se vynořuje jeho řetízek. Najednou Damian vyskočil n nohy, cítil něcomalého ale hodně silného. Nevěděl co b to mohlo být.
"Damiane chlape!" Alchndro s Yumi přišli k ohni.
"Chlape já budu po druhé otcem!" radoval se Alechandro.
"Co se děje?" zeptal se Yumi Damiana když viděla a cítila jak je ve střehu.
"Nic." odpověděl. A sedl si na svoje místo.
"Budu držet první stráž." rozhodl se Alechandro.
"Nemám stráž držet já?" zeptal se Damian.
"Ne už sem se rozhodl." trval si na svém Alechandro. Yumi se podívala na Damianovu hruď.
"Pane bože co se ti stalo?" zeptala se Yumi když viděla na jeho hruďi otisk pentagramu v kruhu a nějákými citími slovy.
"Jo tohle. To nic není to už mám od mala. Nevím proč. Ale cítím e se blížíme k místu kde mi tohle udělali." řekl Damian. Yumi si lehlana svoje místo. A Damian blíž k ní aby byla v bezpěčí. Tu sílu co cíli byl jeden Mauriciuv poskok. Yumi usnula hned.
"Alechandro, dávej si teď pozor." upozornil Damian a přikril se dekou.
Bylo to jako běžné ráno Damian, jako osmiletý kluk, stejné podoby, akorát vstával. Otevřel svoje oči, svítili jasně, krásně a zdravě. Jeho vlasy trčeli na svšechny světové strany. Vylít ze svojí postele a bežel přes svůj pokoj, po chodbě až do pokoje svých rodičů.
"Mami, tati, vstávejte." Damian začal skákat na postely.
"Damiane mamince je dneska špatně pojď pudem se najíst." otec vzal svého syna do náruče a odchzel s ním do jídelny. Damian se posadil na svoje místo a začel jíst snídani.
"Tati? Co je mamince?" zeptal se Damian když dojedl.
"Damiane víš. Maminka je vážně nemocná. Dneska pojedem do města pro speciální prášky které potřebuje." Damian nejdřív svému otci nechtěl věřit ale pak mu věřil.
"Dobře pojedem" přikývl malý Damian. Po snídi jeli s otcem do ěmstapro speciální prášky. Damian pak řekl svému otci že dom trefí. On nc na to neříkal a šel. Damian šel pmalu domu. Ale co nečekal. Jeho dům hořel.
"Maminko! Tatínku!" z hořícího domu vylítl řetízek s přívěškem.
"To ne!" Damian vyletěl do sedu. Zase se mu zdál ten sen.
"Dobrý ráno. Damiane." usmála se Yumi. Ale Damian ji nevnímal.
"Yumi chvilku ho nech. Zase se mu vrátila noční můra." Alechandro přešel k Damianovi. Dal mu svoji dlaň na jeho rameno.
"Chlape vzbuď se. Jsi zpět v realitě." Ale Damian nevnímal. Cíti zase přítomnost něčeho malého, byly o dvě růtzné síli, a kolem cítil jenom zvěř a molého dráčka odkuk šla ta síla. Damina se konečně vzpamatoval.
"Pardon." omluvil se.
"Za nic ne neomlouvej." řekl Alechandro, vzal čutoru s vodou, uhasil oheň, šel k jezeru nabrat vodu a přišel zase zpět. Vedle Damiana se objevil malý dráček černo-tmavě zelené- tmavě červené barvy, o velikosti od koneču prostředníčku po loket a ocas měl poloviční jak tělo.
"Ale co pak ty tu děláš?" Damian se zadíval do drakových tmavě zelených očí. Tyhle oči někde už viděl. Vzpoměl si na svojí matku, ona měla takové oči, a on je po mí zdědil.
"Ty jsi moje mamimnka?" zeptal se tak potichu že ho slyšel jenom ten drak, ten jenom kývl a přitulil se k němu víc. Alechandro s Yumi se na ty dva jenom dívali, ale dělali jako že je nevidí.
"Damiane. Musíme jet. A vem s sebou toho roztomilého dráčka." usmála se Yumi. Dráček přletěl k Yumi na rameno.
"Jak pak se jmenuješ?" zeptalal se Yumi.
"Jmenuje se Irene[Ajlín]" řekl Damian, takhle se jmenovala jeho matka.
"Je vidět že se jí líbíš." usmál se Damian, sbalil si svojí deku, všichni sedi na koně a jeli dál. Bylo vidět kde je hranice s ůzemím draků, jejich země je horně černá, všude sopky ze kterých šlehá oheň. Irene přelítla k Damianovi, schovala se mu pod košili a hlava jí vyčuhovala Damianovi u krku. Damian se jenom zasmál, on tady neměl z tohodně místa moc dobrý pocit. Jeho značka na hrudi začla červenat.
"Damiane červená ti ta jizva."
"Já vim. Jsme na místě n kterým sem byl jako malý když mi zabili rodiče." zamumlal Damian. A jeli dál. Irene začala malinko zířit ale nebylo to moc vidět viděl to jenom Damian. Doleji v velké černé bráně s ostny.
"Co tu chtějí lidé?!" ozve se hrozný hlas nad bránou. Všichni se leklí a pohlédli nahoru.
"Potřebujem mluvit s vaším vládcem!" začal Damian
"Jedná se o život všech lidí bytostí tady." pokračoval Alechandro.
"Jde o Mauriciusové srdce, tedy o třetí část. O lebku nejstaršího vládce draků!" dokončila Yumi.
"Lebka nejstaršího vladce draků není už po století k nalezeí. Je mi líto." Velky drak sletěl dolu na zem.
"Ale Damiane co tu probůh děláš?" zeptal se se smíchem drak.
"Hledáme co u není po století k nalezení. Jak jsi sám řekl." ušklíbl se. Drak se přiblížil nosem k Irene. Ta však na něj plivl oheň.
"Takže jsi na to nezapoměla, že sem tě proměnil, ale mám dobrou zprávu tělo je ůplně v pořádku."
"Počkej, co tím myslíš?" ozval se Damian.
"Irene může zpět do svého lidského těla. A ty můžeš mít zase matku." Irene vylítka z Damianovy košil a lehla si na drakův hřbet.
"Vy tři sedněte taky. A tady dáma se nemusí bát že bych neuměl přistávat." Yumi překvapeně zamrkala.
"Taky Dom ví taky všechno." řekl Damian místo draka. Všichni si sedi na drakoví záda, ten se opatrně vznesl a letěl do velkého, vážně velkéh sídla. Přistál ve velké sále. Uprostřed sálu je velký, jako by ikubátor, v něm ženské tělo. Damian s Alechanrem pomohli Yumi dolu z Doma.
"Pane bože!" zaůpěl Damian svez se ka kole, jednou rukou se podepíral o zem a druhou si držel hruď.
"Irene musíš okamžitě do svého těla." Alechanro pohlédl k inkubárotu. Byla v něm jeho teta.
"Teta Irene.." a pak mu to došlo. Irene přelítla do prstřed místrostil. Začala zářit až se prozplinula. Inkubáto se taky rozpnul. Ireneino tělo spadlo ladně na zem. Její vlasy byly hodně dlouhé, zakrívali její křivky, najednou se jí objevilo oblečení, její vlasy se zkrátili na mikado. Damianov hrud už nerudla měla barvu normální pleti. Alechandro svého kamaráda podepřel aby se mohl postavit.
"Dome moc ti děkuju." řekl příjemný ženský hlas, Irene přešla ke svému synovi, obejmula ho, pak i Alechandra.
"Mami." Damian se podíval do jejích očí už to byla ona.
"Damiane musíme nejprve zničit tu lebku. Sundel ten řetízek." Alechadnro pustil Damiana, ten si sundal řetízek. Irene ho vzala popošla dál od Damiana, Alechandra a Yumi, mávla ruku ve vzduchu, ze země vyrostla mísa která hoří, ze řetízku sundala příběšek, lebka se zvtšila do normální lidské velikosti a hodila lebku do mísy s ohněm. Oheň se z rudého plamene změnil do zeleného. Všude se rozlíhal řev draků. Byly konečně volný už nikomu nesloužili. Hlavní duchové draů se objevili s sále.
"Moc máv všem dekujem. Osvobodili jste náš od Mauriciuse, slouili jsme mu ale ten už máme od něj pokoj." duchové draků se vznesli a zmizeli.
"Teď už jenom náramek pýchy." vzdychla Yumi.











Zase skvělá část.
(Jinak mám změněnou přezdívku tak jsi mě kdyžtak přepiš)