close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5.kapitola

2. října 2014 v 12:06 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

5. Kapitola



Když se dozvíte, že někoho zavraždili, smích není tou nejlepší reakcí. To jen abyste věděli.

Protože já se smát začala.

"Jenna? Zabila ji Jenna Talbotová? A jak to udělala, udusila ji růžovými třpytkami, nebo co?"

"Tobě to připadá legrační?" zamračila se Anna. Chaston a Elodie mě probodávaly pohledy a já pochopila, že se mé dočasné členství v jejich klubu ruší.

"No, vlastně jo. Teda," dodala jsem rychle, protože jsem se bála, že Elodii začne z uší stoupat kouř, "to, že někdo umřel, legrační není. Je to děsný, protože… chápete, smrt…"

"Jo, jasně. Fuj," odfrkla Elodie.

"Ale to, že by Jenna dokázala někoho zabít, mi přijde… směšný," dodala jsem nepřesvědčivě. Znovu ty postranní pohledy. Copak si to nacvičujou před zrcadlem?

"Je upír," trvala na svém Chaston. "Jak jinak mi vysvětlíš, že Holly skončila s dvěma dírami v krku?" Stály kolem mě, jako bychom měly tajnou poradu. Venku už odpolední slunce zmizelo za hustými mraky a místnost mi najednou připadala ještě víc ponurá a klaustrofobická. Zahřmělo. Ve vzduchu jsem cítila kovový pach jako vždycky před bouřkou.

"Holly sem nastoupila před dvěma lety, společně jsme vytvořily coven," začala vyprávět Anna.

"My čtyři jsme byly jediné temné čarodějnice na škole a pro dostatečně mocný coven jsou potřeba čtyři, takže bylo přirozené, že se z nás staly kamarádky. Na začátku loňského roku se ale objevila Jenna Talbotová a začala bydlet s Holly."

"Než jsme se nadály," pokračovala Chaston,

"Holly se s námi už nechtěla bavit. Všechen čas trávila s Jennou a na nás se úplně vybodla. Když jsme se ptaly proč, řekla jen, že s Jennou je legrace. Větší než s námi." Z jejího pohledu jsem jasně vyčetla, že si nedokáže představit, jak by s někým mohla být větší zábava než s nimi třemi.

"No páni," vydechla jsem.

"Potom jsem v březnu našla Holly brečet v knihovně," dodala Elodie.

"Prozradila mi jenom, že jde o Jennu, ale víc jsem se nedozvěděla."

"O dva dny později Holly zemřela," zakončila Chaston vyprávění pochmurně. Čekala jsem, že znovu zahřmí, k téhle situaci by se to hodilo. Slyšela jsem však jen tiché šumění deště.

"Našli ji v horní koupelně." Elodie téměř šeptala.

"Ležela ve vaně, v krku měla dvě díry a v těle jí nezbyla skoro žádná krev." Žaludek mi klesl až někam ke kolenům a slyšela jsem, jak mi buší srdce. Už se nedivím, že se Jenna chovala divně, když jsem se zmínila o její spolubydlící. "To je příšerný."

"Jo. Bylo to zlý," přikývla Chaston.

"Ale…"

"Ale co?" přimhouřila Elodie oči.

"Jestli si jsou všichni jistí, že to provedla Jenna, proč je pořád tady? Nenechala by ji Rada probodnout kůlem nebo něco takového?"

"Někoho sem poslali," vysvětlovala Chaston a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. "A ten člověk tvrdil, že rány na Hollyině krku nemohly způsobit zuby. Na to prý byly moc… úhledné."

Polkla jsem. "Úhledné?"

"Upíři jedí jak čuňata," odpověděla Anna. Ze všech sil jsem se snažila tvářit neutrálně.

"No, když Rada tvrdí, že to Jenna neudělala, pak to neudělala. Určitě by nedopustili, aby s námi chodil do školy upír, který vraždí." Elodie se mi jako jediná z nich podívala do očí.

"Rada se spletla," prohlásila rozhodně. "Holly bydlela s upírem a někdo ji kousl do krku a vysál jí krev. Jak jinak by se to stalo?" Chaston a Anna na mě pořád ještě nepohlédly. Dělo se tu něco divného. Netušila jsem, proč se mě tolik snažily přesvědčit, že Holly zabila Jenna, ale rozhodně jsem jim nevěřila. Navíc jsem se nechtěla nechat hned první den zatáhnout do války mezi čarodějnicemi a upíry.

"Podívejte, musím si ještě vybalit věci…" začala jsem, ale Anna změnila strategii.

"Zapomeň na chvíli na tu upírku, Sophie. Vyslechni nás." Hlas se jí zlomil.

"Vážně potřebujeme čtvrtou čarodějnici do covenu," zafňukala.

"Přesně tak," dodala Chaston. "A můžeme tě naučit, jak být temnou čarodějnicí. Nic proti, ale připadá mi, že bys potřebovala pomoct."

"No, já si to teda promyslím, platí?" Otočila jsem se a chtěla odejít, ale dveře se mi přibouchly

přímo před nosem. V místnosti se zvedl vítr a fotografie na zdech se třásly. Obrátila jsem se zpátky k dívkám. Všechny tři se na mě usmívaly a vlasy jim poletovaly kolem hlavy, jako by

byly pod vodou. Světlo zablikalo a zhaslo. Pod kůží dívkám proudila stříbrná záře, skoro jako rtuť. I oči jim zářily. Začaly se vznášet, špičkami bot se jen stěží dotýkaly mechového koberce. Už nevypadaly jako královny krásy nebo topmodelky - staly se z nich čarodějnice, a pořádně nebezpečné. Sice jsem bojovala s nutkáním padnout na kolena a schovat si hlavu do dlaní, ale zároveň mě napadlo, jestli bych něco takového taky dokázala. Kdybych neztrácela čas s "pitomými kouzly", jako bylo to pro Felicii, mohla bych taky vypadat takhle? Kůže rozzářená stříbrem a ohnivé oči? Vycházelo z nich tolik síly, až jsem si připadala, jako bych byla v místnosti s tornádem, které mě každou chvilku odfoukne skrz okno až do zeleného rybníka. Sklo na třech fotkách se rozprsklo. Jeden střep mě pořezal na předloktí, ale skoro jsem to necítila. Zničehonic vichr ustal, stejně náhle jako začal. Tři dívky přede mnou už nevypadaly jako prehistorické bohyně. Znovu z nich byly normální holky, i když okouzlující.

"Vidíš?" vyhrkla Anna horlivě.

"Tohle dokážeme, i když jsme jenom tři. Představ si, co bychom zvládly ve čtyřech." Nevěřícně jsem na ně zírala. Takhle se mě snažily přesvědčit? Podívej! Jsme fakt děsivé! Pojď být taky děsivá!

"Páni," řekla jsem nakonec. "To bylo… jo. Vážně něco."

"Takže do toho jdeš?" zajímala se Chaston. Ona i Anna se na mě pořád ještě usmívaly, ale Elodie se znuděně dívala stranou.

"Můžu si to ještě promyslet?" zeptala jsem se. Úsměvy zmizely jako mávnutím proutku.

"Říkala jsem vám to," přisadila si Elodie. A pak odešly, jako bych přestala existovat. Padla jsem do křesla, kolena přitáhla pod bradu a dívala se, jak přestává pršet. Takhle mě našla za hodinu Jenna, chvilku poté, co zvonilo k večeři.

"Sophie?" zavolala tázavě a nakoukla dovnitř.

"Ahoj." Pokusila jsem se o úsměv. Musela jsem vypadat pořádně uboze, protože Jenna okamžitě nakrabatila obočí.

"Co se děje?" Než jsem jí mohla vyprávět o čarodějkách ze salonu krásy, začala rychle drmolit. Slova chrlila tak rychle, že jsem skoro viděla, jak jí skáčou z pusy.

"Podívej, moc mě mrzí, co se předtím stalo. Vlastně mi do toho nic nebylo."

"Ne, ne," vstala jsem.

"Není to tvoje vina, Jenno. Vážně. Všechno je v pohodě." Tvář jí zaplavila úleva. Pak sjela pohledem dolů. Stalo se to tak rychle, že jsem si nemohla být jistá, ale připadalo mi, že jí na okamžik potemněly oči. Pohlédla jsem na svou ruku a uviděla jsem, že mě tam pořezal letící střep. Aha. Úplně jsem na to zapomněla. Rána byla hlubší, než by mě napadlo. Na podlaze jsem spatřila zaschlé kapky své krve. Viděla jsem, že se Jenna zoufale snaží nezírat na mé předloktí. Na zádech jsem pocítila nepříjemné mrazení.

"Á, tohle," prohodila jsem a zakryla ránu.

"Dívala jsem se na fotky a pár jich spadlo. Sklo se rozbilo a já se pořezala. Jsem děsná nešika." Ale Jenna se už otočila ke zdi a moc dobře si všimla, že žádná fotka nespadla, jen tři z nich jsou rozbité. "Nech mě hádat," pronesla tiše.

"Narazila jsi na Trojici."

"Na koho?" neobratně jsem se pokusila o smích.

"Vůbec nevím…"

"Na Elodii, Annu a Chaston. A nechtělas mi to prozradit, takže ti určitě řekly o Holly."

Bezva. Mám jedinečnou možnost získat tady kamarádku. Proč se to musí pokaždé pokazit?

"Jenno," začala jsem, ale tentokrát přerušila ona mě.

"Přesvědčovaly tě, že jsem zabila Holly?" Když jsem neodpověděla, vydala ze sebe zvuk, který měl být asi sarkastický smích, ale očividně jenom zadržovala slzy.

"Jasně, protože jsem nestvůra, která se nedokáže ovládat a sežrala by svou… svou nejlepší kamarádku." Koutky úst se jí roztřásly.

"Ony si zahrávají s pořádně temnými silami, ale já jsem nestvůra," pokračovala.

"Jak to myslíš?" Rychle na mě pohlédla a znovu se odvrátila.

"Nevím přesně," zamumlala.

"Ale Holly něco říkala. O kouzlu, které se snaží provést, aby získaly větší moc, něco takového." Vzpomněla jsem si, jak se vznášely nad kobercem, kůži v jednom ohni. Ať už zkoušely cokoli, rozhodně to fungovalo. Jenna začala popotahovat. Bylo mi jí líto, ale nemohla jsem dostat z hlavy výraz, který jsem viděla před chvílí na její tváři. Byl to hlad. Zahnala jsem tu myšlenku a přistoupila k ní blíž.

"Ať jdou do háje." Až na to, že jsem neřekla "do háje". V určitých okamžicích fungují jen opravdu sprostá slova a tohle byl jeden z nich. Jenna překvapeně vzhlédla, očividně ji zaplavila úleva.

"To teda." Přikývla tak silně, až jsme se obě rozhihňaly. Vydaly jsme se do jídelny. Cestou jsem si prohlížela Jennu, která zrovna vykládala, jak výborný ořechový koláč tu dělají. Uvažovala jsem o tom, jak se ty tři dívky zmýlily; nebylo možné, že by Jenna komukoli ublížila. Ale i když jsem se smála tomu, jak nadšeně popisuje koláč, pořád mi běhal mráz po zádech při vzpomínce na její oči, které sledovaly, jak mi na koberec kape krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama