6. Kapitola
Jídelna byla prostě divná. Věděla jsem, že je to bývalý taneční sál a očekávala něco luxusního: křišťálové lustry, lesklé parkety, zeď plnou zrcadel… prostě taneční sál jako vystřižený z pohádky. Místo toho to byla místnost stejně zašlá a polorozpadlá jako zbytek budovy. Jasně, visely tam lustry, ale zakrývalo je něco, co vypadalo jako pytle na odpadky. A zeď plnou zrcadel od podlahy ke stropu pokrývalo plátno. Jídelna, to byly jen stoly různých tvarů a velikostí nastrkané do obrovské místnosti. Například ohromný dubový oválný stůl stál hned vedle malého kovového stolku, který vypadal, jako by ho ukradli z bufetu. Myslím, že jsem viděla i lavičku. Copak tuhle školu nevedly čarodějnice? Neexistovalo snad žádné kouzlo, kterým by se dal přičarovat nábytek?
Pak jsem uviděla dlouhý stůl, na kterém bylo naskládané všechno jídlo. Obrovské podnosy plné krevet, pánve se smaženými kuřaty, mísy se zapékanými těstovinami se sýrem. Zírala jsem na čokoládový dort, minimálně metr vysoký, s tmavou polevou posázenou temně rudými jahodami.
"Takhle je to jenom první den školy," varovala mě Jenna. Nabrala jsem si plný talíř a pak jsme začaly s Jennou hledat místo, kam bychom se posadily. Všimla jsem si, že na konci místnosti sedí u stolu se skleněnou deskou Elodie, Chaston a Anna, takže jsem se okamžitě začala pídit po místě co nejdál od nich. U každého stolu bylo několik volných židlí. Úplně jsem slyšela mámu, jak říká: "Tak, Sophie, prosím, snaž se seznámit s novými lidmi." Ale máma tu nebyla a já viděla, že Jenna se taky moc družit nechce. Pak jsem zahlédla bílý stolek blízko dveří a ukázala ho Jenně. Vypadal, jako by u něj kdysi nějaká holčička vařila panenkám, ale byl to jediný stůl pro dva a znáte to - darovanému koni, a tak všelijak. Sedla jsem si na jednu z bílých židliček. Kolena se mi skoro nevešla pod desku stolu a Jenna vyprskla smíchy. Cpala jsem do sebe lahodné jídlo a vyptávala se Jenny na různé lidi v jídelně. Začala jsem u velkého ebenového stolu, který stál na
vyvýšeném pódiu u jedné ze stěn. Očividně to byl stůl učitelů. Byl nejen nejhezčí, ale i největší. Kromě paní Casnoffové, která uždibovala salát v čele stolu, u něj sedělo dalších pět dospělých - dva muži a tři ženy. Učitelku víl jsem díky křídlům poznala na první pohled a Jenna mi prozradila, že vysoký muž vedle ní je pan Ferguson, lykantrop. Po jeho pravici seděla mladá žena se zářivými, skoro fialovými vlasy a brýlemi s tlustými obroučkami, jako měla Jenna. Měla tak světlou pleť, až jsem si myslela, že to je upír, o kterém se zmiňovala paní Casnoffová, ale Jenna říkala, že to je paní Eastová, čarodějnice.
"Ten chlápek vedle ní je upír," zamumlala Jenna s plnou pusou a ukázala na celkem hezkého třicátníka s černými kudrnatými vlasy.
"Lord Byron." Pohrdavě jsem odfrkla.
"Proboha, jak zoufalý musí být, když se pojmenoval po mrtvém básníkovi?" Jenna na mě pohlédla. "Ne, to je lord Byron." Zůstala jsem na ni zírat.
"No to snad ne! Myslíš 'Jde v kráse jak noc zářící' a tak? On je upír?"
"Jo," přisvědčila Jenna.
"Když umíral v Řecku, jeden upír ho kousnul. Rada ho dlouho věznila, protože se choval dost podezřele. Pořád se chtěl vrátit do Anglie a udělat ze všech upíry. Pak otevřeli tuhle školu a odsoudili ho k tomu, aby tady učil."
"Páni," vydechla jsem a sledovala, jak se na nás všechny pyšně usmívá muž, o kterém jsem vloni psala referát.
"To je vážně otrava, být nesmrtelný a muset strávit věčnost tady!" Pak jsem si uvědomila, s kým mluvím.
"Promiň," vyhrkla jsem a obrátila pozornost k jídlu na talíři.
"To nic," ujistila mě Jenna a nacpala si do pusy plnou vidličku dortu.
"Neplánuju zůstat po zbytek svého děsně dlouhého života na Hecate, věř mi."
Chtěla jsem se Jenny zeptat na to, jaké to je, vědět, že bude žít věčně. Upíři jsou jediní z Prodigia; i víly jednou zemřou a čarodějnice s lykantropy nežijí o nic déle než normální lidé.
Místo toho jsem pokývla směrem k vysoké ženě s kudrnatými hnědými vlasy, která seděla naproti paní Casnoffové.
"Kdo je tohle?" Jenna se zašklebila a zabručela.
"Ech. Slečna Vanderlydenová. Říkáme jí Vandy. Teda, ne před ní," dodala
rychle.
"Zkus to, a budeš navždycky po škole. Je to temná čarodějnice, nebo aspoň byla. Rada jí před lety odebrala schopnosti. Teď je z ní něco jako naše guvernantka a učí tělák, nebo spíš to, co se na Hex za tělák považuje. Dohlíží, abychom dodržovali všechna pravidla a tak. A je neuvěřitelně zlá."
"Má ozdobnou gumičku do vlasů," podotkla jsem. Kdysi jsem se v nich taky vyžívala, ale to mi bylo zhruba sedm. Na dospělé ženě to vypadalo vážně smutně.
"Já vím," přikývla Jenna.
"Máme takovou teorii, že je to její přenosná Brána do pekla. Chápeš, kdykoli potřebuje dobít svou
zlou energii, jenom gumičku roztáhne a projde skrz." Rozesmála jsem se, i když jsem si nebyla jistá, jestli to Jenna náhodou nemyslí vážně.
"Taky tu máme správce školního pozemku," dodala Jenna.
"Jmenuje se Callahan, ale říkáme mu Cal. Dneska ho tu nevidím." Zaměřily jsme se na studenty. Všimla jsem si, že u jednoho ze stolů sedí Archer s dalšími kluky. Všichni se smáli tomu, co jim Archer vyprávěl. Doufala jsem, že to není historka o "ošklivém pejskovi".
"A co tamhleten kluk?" zeptala jsem se s předstíraným nezájmem.
"Archer Cross, místní drsňák a lamač srdcí. Kouzelník. Každá holka je do něj aspoň trochu zamilovaná. Klidně by se tu mohlo učit, jak mít slabost pro Archera Crosse."
"A co ty? Taky pro něj máš slabost?" Jenna mě chvilku pozorovala a nakonec odpověděla: "Není
to úplně můj typ."
"Cože, tebe neberou vysocí, tmavovlasí krasavci?"
"Ne," vysvětlovala. "Mě neberou kluci." Dostala jsem ze sebe jenom: "Aha." Nikdy jsem neměla
kamarádku, co by byla na holky. Na druhou stranu kamarádek
jsem nikdy moc neměla.
Pozorovala jsem Archera a prohodila: "Vlastně bych ho nejradši zabila." Když se Jenna přestala dusit čajem, který vdechla, vyprávěla jsem jí, co se stalo.
"Paní Casnoffová z jeho chování nebyla moc nadšená," zakončila jsem.
"To chápu. Vloni byl Archer neustále v nějakém průšvihu. A uprostřed školního roku na měsíc zmizel, kolovaly o tom různé fámy. Všichni si mysleli, že odjel do Londýna."
"Proč? Chtěl se projet v dvoupatrovým autobusu?" Jenna si mě změřila pátravým pohledem. "Ne, v Londýně je ústředí Rady. Všichni si mysleli, že prošel Odebráním." Četla jsem o tom v jedné z mamčiných knížek. Šlo o náročný rituál, který sebral čarodějnici nebo kouzelníkovi magické schopnosti. Přežil to většinou jen jeden ze sta. Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by to podstoupil dobrovolně.
"Proč by něco takového dělal?" vyptávala jsem se. Pohrávala si s jídlem na talíři.
"On a Holly si byli… hodně blízcí. Když umřela, hodně ho to sebralo. Pár lidí slyšelo, jak
říká Casnoffové, že nenávidí to, čím je, že chce být normální a
tak."
"Aha. Takže on chodil s Holly?"
"Dalo by se to tak říct." Bylo mi jasné, že se od Jenny nic víc nedozvím.
"No, očividně Odebrání nepodstoupil, pořád ještě moc má."
"Jasně, nad tvými kalhotkami," zahihňala se Jenna. Mrskla jsem po ní rohlíkem. Než mi to mohla vrátit, paní Casnoffová vstala ze židle. Zvedla ruce nad hlavu a celá místnost ztichla tak rychle, jako by pronesla zklidňující kouzlo.
"Studenti," spustila rozvážně.
"Večeře je u konce. Pokud dnes nejste na Hecate poprvé, prosím, opusťte jídelnu. Zbývající studenti zůstanou sedět." Jenna na mě soucitně pohlédla a popadla naše prázdné talíře.
"Předem se omlouvám za to, co uvidíš."
"Proč?" zeptala jsem se, zatímco se místnost vyprazdňovala.
"Co se stane?" Jenna potřásla hlavou.
"Můžu ti jenom říct, že možná budeš litovat toho, žes snědla dva kusy dortu."Proboha. Litovat snědeného dortu? Ať už se mělo stát cokoli, určitě to bude něco příšerného. Všichni pomalu odcházeli, když vtom zazněl hlas paní Casnoffové.
"Pane Crossi? Kam to jdete?"
Archer byl pár kroků ode mě, zrovna se chystal vyjít ze dveří. Všimla jsem si, že se drží za ruku s Elodií. Zajímavé. Nicméně dávalo smysl, že spolu budou chodit zrovna ti dva, kteří mě nejvíc nesnášejí. Archer pohlédl přes celou místnost na paní Casnoffovou.
"Tohle není můj první rok na škole." Všichni se zarazili, k Archerovi se obrátily zvědavé obličeje. Elodie položila ruku - tu, kterou se nedržela Archera tak, jako by byl cena, již vyhrála na pouti - Archerovi na rameno.
"Už jsem tyhle hovadiny viděl," dodal důrazně. Pan Ferguson, učitel-lykantrop, vyskočil ze židle. "Mluv slušně!" zaburácel. Ale Archer nespouštěl zrak z paní Casnoffové, která vypadala klidně a vyrovnaně.
"Nemám dojem, že by ses z toho poučil," usadila ho. Pokynula k židli, kterou před chvilkou uvolnila Jenna.
"Laskavěse posaď." Sedal si a já měla dojem, že si při tom mumlal ještě horší slova než to, kvůli kterému ho sjel pan Ferguson.
"Ahoj, Sophie." Zaskřípala jsem zuby.
"Ahoj. Co to má být?" Archer se opřel, na tváři pochmurný výraz.
"To uvidíš." A potom se kolem setmělo.










