close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7. Kapitola

16. října 2014 v 12:19 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

7. Kapitola





Když zhasla světla, čekala jsem, že se bude dít to, co se obvykle děje, když učitelé zhasnou: smích, pištění, šustot oblečení a vrzání židlí, jak si je lidé posunují blíž, aby se k sobě mohli tulit. Místo toho bylo ticho. Pravda je, že nás tam sedělo sotva dvacet. Vedle mě si Archer povzdechl. Vždycky mi připadalo divné sedět potmě vedle kluka, i když to byl kluk, kterého nemám ráda. Nemohla jsem ho vidět, proto jsem si jasně uvědomovala, jak dýchá, vrtí se na židli, dokonce i to, jak voní (musím přiznat, že voněl čistotou a mýdlem). Chtěla jsem se ho zrovna znovu zeptat, co teď přijde, když se vedle paní Casnoffové objevil malý čtverec světla. Rostl a rostl, dokud nebyl veliký jako filmové plátno. Vznášel se tam, prázdný a zářivý, a pak se na něm pomalu začalo něco objevovat, jako když vyvoláváte fotky. Byl to černobílý obraz skupiny mužů, kteří se tvářili vážně a na sobě měli černé obleky a velké klobouky puritánů.

"V roce 1692 v Salemu ve státě Massachusetts získaly dvě čarodějnice své schopnosti. V důsledku toho vznikla panika, kvůli které zemřelo osmnáct nevinných lidí," začala vyprávět paní Casnoffová. "Skupina kouzelníků z nedalekého Bostonu napsala čarodějnicím a kouzelníkům z Londýna a vytvořili společně Radu. Doufali, že díky pravidlům a prostředkům, které měla Rada k dispozici, dokážou lépe dohlížet na magické aktivity a zabrání podobným tragédiím."

Obraz se začal vytrácet a místo něj se objevil portrét rudovlasé ženy v zelených šatech s ohromnou krinolínou.

"Tohle je Jessica Prentissová," pokračovala paní Casnoffová. Její hlas se rozléhal velikou místností. "Byla to nesmírně mocná bílá čarodějnice z New Orleans. V roce 1876, poté, co její mladší sestra Margaret zemřela při rituálu odebírání magických schopností, přišla slečna Prentissová s návrhem vytvořit útulek pro čarodějnice, jejichž schopnosti by mohly ohrožovat ostatní." Portrét zmizel a jeho místo zaujala stará fotografie školy z roku 1903, kterou jsem viděla před večeří.

"Trvalo to téměř třicet let, ale v roce 1903 se její sen splnil," vykládala dál paní Casnoffová. "V roce 1923 souhlasila Rada s tím, aby na Hecate mohli přicházet i lykantropové a víly." Pochopitelně žádná zmínka o upírech.

"Není to tak strašný," zašeptala jsem Archerovi.

"Jenom přednáška o dějinách." Zlehka zavrtěl hlavou.

"Jen počkej."

"V roce 1967 si Rada uvědomila, že je potřeba vytvořit místo, kde by bylo možné učit a vychovávat mladé členy Prodigia, kteří nepoužívají své schopnosti dostatečně diskrétně. Školu, ve které by se dozvěděli víc o historii Prodigia a o děsivých důsledcích toho, když své schopnosti odhalí lidem. A tak vznikla Hecate Hall."

"Polepšovna pro příšery," zamumlala jsem polohlasně. Archer se potichu zachechtal.

"Slečno Mercerová," řekla paní Casnoffová a já nadskočila.

Bála jsem se, že mi vynadá za mou poznámku, místo toho se

mě jen zeptala: "Můžete nám povědět, kdo je Hecate?"

"No, ano. Je to řecká bohyně čarodějnictví." Paní Casnoffová přikývla.

"Přesně tak. Ale také je bohyní křižovatek. A na jedné z nich se nyní všichni nacházíte. A teď,"

zvolala,

"názorná ukázka."

"A je to tady," zašeptal Archer. V jídelně se znovu objevila jiskřička světla, ale tentokrát se z ní nestalo filmové plátno. Místo toho se proměnila ve starého muže kolem sedmdesátky. Vypadal jako skutečný, až na drobné záblesky světla, které z něj vycházely a díky kterým v temné místnosti zářil. Na sobě měl lacláče, kostkovanou košili a hnědý klobouk naražený do čela. V pravé ruce svíral kosu. Chvilku byl naprosto nehybný, ale pak se otočil a začal máchat kosou nad zemí, jako by sekal trávu, která tam nebyla. Vypadalo to… strašidelně.

"Tohle je Charles Walton," oznámila paní Casnoffová.

"Žil v Anglii ve vesničce Lower Quinton a byl bílý kouzelník. Držel se stranou a vydělával mizerný šilink za hodinu jako pomocník u místního farmáře. Kromě toho dělal jednoduchá kouzla pro lidi z Lower Quinton: lektvary na pakostnici, sem tam nějaké kouzlo lásky… samé neškodné věci. Ale potom, v roce 1945, byla špatná úroda." Zatímco hovořila, za mužem se začaly vynořovat další postavy. Byly čtyři, vypadaly jako běžní lidé ve svetrech a pracovních botách. Dva z nich stáli zády ke mně, ale viděla jsem malou podsaditou ženu s červenými tvářemi a šedými vlasy, a hubeného muže ve vínové ušance. Jako by vypadli z obalu od sušenek. Oba se tvářili výhrůžně a nepřístupně, muž držel v ruce vidle.

"Obyvatelé Lower Quinton se rozhodli, že za jejich mizernou sklizeň může Charles, a… zbytek uvidíte sami." Muž s vidlemi přiskočil ke starci, popadl ho za loket a začal s ním cloumat. Starý muž vypadal vyděšeně, a i když jsem věděla, co přijde, nedokázala jsem odvrátit zrak. Místo toho

jsem pozorovala, jak tři lidé, lidé, kteří by měli péct koláče a upíjet čaj, srazili starce k zemi a hubený muž mu vidlemi propíchl krk. Byla jsem si jistá, že někdo začne ječet; že někdo vykřikne nebo omdlí. Ale zdálo se, že všichni byli stejně strnulí jako já. Dokonce i Archer se přestal rozvalovat na židli. Teď seděl v předklonu, lokty opřené o stehna a pěsti zaťaté. Žena, která vypadala jako milá babička, poklekla vedle těla a zvedla kosu. Zrovna, když jsem začala litovat druhého kusu dortu, scéna před námi zablikala a zmizela. Paní Casnoffová nám vylíčila to, co jsme neviděli.

"Poté, co Charlese Waltona probodli, vyryli vesničané do jeho těla symboly, o kterých doufali, že je ochrání před jeho zlými kouzly. Padesát let se Charles Walton snažil pomáhat svým bližním a takhle se mu za to odvděčili." Zničehonic se místnost zaplnila zvuky a výjevy. Přímo za paní Casnoffovou probodávala kůlem skupinka mužů v černých oblecích rodinu upírů. Slyšela jsem odporný mlaskavý zvuk, jak dřevěné kůly prorazily jejich hrudníky. Zleva jsem zaslechla práskat výstřely. Podvědomě jsem se přikrčila a k zemi padl vlkodlak. Tělo mu rozervaly stříbrné

kulky, které vypálila, věřte tomu nebo ne, stařenka v růžovém županu. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v hororovém filmu, který se odehrával všude kolem mne. Uprostřed místnosti jsem uviděla dvě víly, které tři muži v hnědých hábitech srazili na kolena, pak jim zacvakli kolem zápěstí železná pouta, jež se vílám okamžitě vpálila do masa. Víly křičely a místnost naplnil

zápach, který nepříjemně připomínal grilování. Ústa jsem měla tak vyschlá, až jsem cítila, jak se mi rty lepí na zuby. Proto jsem nedokázala ani zalapat po dechu, když se přímo vedle mě objevila řada šibenic s oběšenými čarodějnicemi. Místo toho, aby se tenhle výjev rozplynul stejně jako ty předchozí, šibenice vystřelily ze země jako čertík z krabičky. Těla se třásla a začala se na oprátkách otáčet, obličeje fialové, jazyky trčely z oteklých rtů. Slyšela jsem křik a nebyla si jistá, jestli křičí moji spolužáci nebo oběti. Chtěla jsem si schovat tvář do dlaní, ale ruce jsem měla těžké a ulepené, srdce mi divoce bušilo v krku. Ucítila jsem, že se hřbetu mé ruky dotklo něco teplého. Odrhla jsem pohled od houpajících se těl a viděla, že to Archer mě chytil za ruku. Zíral přímo na čarodějnice a já si všimla, že to nejsou jen ženy. Viselo tam i několik kouzelníků. Bez přemýšlení jsem jeho ruku stiskla. A když už jsem si byla jistá, že se mi udělá špatně, výjevy zmizely a v jídelně se rozsvítila světla. Paní Casnoffová se vyrovnaně usmívala, ale když promluvila, hlas jí zněl chladně a tvrdě. "Kvůli tomuhle jste všichni tady. Tohle jste riskovali, když jste bezmyšlenkovitě používali své schopnosti v přítomnosti normálních lidí. Proč jste to dělali?" rozhlédla se po místnosti.

"Toužili jste po uznání? Předváděli jste se?" Její oči se na okamžik střetly s mými a pak pokračovala.

"Pronásledovali a vraždili nás lidé, kteří naše schopnosti využívali pro sebe, kdykoli se jim to zrovna hodilo. A to, co jste viděli," rozhodila rukama a já v duchu znovu viděla oběšené čarodějnice s vyhaslým zrakem a modrými rty, "je jenom část toho, co udělali normální lidé. A není to nic ve srovnání s tím, co provádějí ti, jejichž životním posláním je zkáza našeho druhu." Srdce mi pořád ještě bušilo, ale žaludek se už pomalu uklidňoval. Archer se vedle mě znovu rozvalil na židli. Odhadovala jsem, že mu taky začíná být líp. Paní Casnoffová znovu zamávala rukama a opět se před ní objevily výjevy. Tentokrát to však byly nehybné postavy, a ne pekelné filmy.

"Existuje skupina, která si říká Společenství," začala. Pokynula k hloučku nevýrazných mužů v oblecích a žen v kostýmcích, hlas jí zněl skoro znuděně. Pomyslela jsem si, že

mluví překvapivě pohrdavě na někoho, kdo pracoval pro radu, která si říká "Rada", ale musela jsem uznat, že "Společenství" je ještě mizernější název.

"Společenství tvoří agenti vlád různých států. Naštěstí jsou tak zavaleni papírováním, že od nich málokdy hrozí skutečné nebezpečí." Obraz agentů vystřídala trojice žen. Vlasy měly jasně rudé, nikdy jsem takové neviděla.

"Pak tu jsou pochopitelně Brannickové, prastará irská rodina, která s "nestvůrami", jak nám říkají, bojuje už od dob svátého Patrika. Tohle jsou její současné představitelky, Aislinn Brannicková a její dvě dcery, Finley a Isolde. Jsou nebezpečnější než Společenství. Jejich předkem je Maeve Brannicková, neuvěřitelně mocná bílá čarodějka, která se zřekla své rasy a přidala se k církvi. Proto jsou její potomci mocnější než běžní lidé." Znovu máchla rukou a ženy zmizely.

"A pak naši nejsilnější nepřátelé," pokračovala paní Casnoffová. Zatímco mluvila, nad hlavou se jí zjevil černý obraz. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to je oko. Ale ne opravdové oko, spíš něco jako stylizované tetování, celé černé až na duhovku, která byla zlatá.

"L'Occhio di Dio. Boží oko," řekla. Slyšela jsem, jak všichni v místnosti najednou zatajili dech.

"Co to je?" zeptala jsem se Archera šeptem. Otočil se. Rty měl zase zkřivené v sarkastickém úsměvu, takže mi došlo, že kamarádská chvilka skončila. Svými slovy to

potvrdil.

"Neumíš blokovací kouzlo, a navíc jsi nikdy neslyšela o L'Occhio? Probůh, co seš to za čarodějnici?" Chtěla jsem odseknout něco o jeho matce a námořnictvu Spojených států, ale než jsem se k tomu dostala, paní Casnoffová

vysvětlovala: "L'Occhio di Dio představuje největší nebezpečí pro každého člena Prodigia. Jde o skupinu, která sídlí v Římě. Jejich jediným cílem je vyhladit naši rasu z povrchu zemského. Sami se považují za svaté rytíře a my jsme zlo, které musí být vymýceno. Během loňského roku jejich skupina zapříčinila smrt více než tisíce členů Prodigia." Zírala jsem na Oko a cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na krku. Rázem jsem věděla, proč je mi tak povědomé. Kdysi jsem ho zahlédla v jedné z máminých knih. Bylo mi zhruba třináct, otáčela jsem stránky a obdivovala nádherné portréty slavných čarodějnic. A pak jsem se dostala k obrázku, na kterém byla poprava čarodějnice ve Skotsku, přibližně v roce 1600. Bylo to tak příšerné, že jsem z něj nedokázala odtrhnout zrak. Pořád ještě vidím před očima čarodějnici připoutanou k dřevěné lavici. Světlé vlasy jí splývaly k zemi, tvář měla zkřivenou strachy. Nad ní stál tmavovlasý muž a v ruce svíral stříbrný nůž.

Neměl košili, takže bylo vidět jeho tetování nad srdcem - černé oko se zlatou duhovkou.

"V minulosti jsme se dokázali těmto třem skupinám ubránit, ale to byly znepřáteleny. Teď jsme se dozvěděli, že spolu chtějí uzavřít příměří. Pokud k tomu dojde…" Povzdechla si.

"No, řekněme, že to nemůžeme dopustit." Oko zmizelo a paní Casnoffová zatleskala.

"Tak. To by

stačilo. Všechny vás zítra čeká velký den, takže můžete jít. Za půl hodiny se bude zhasínat." Zněla tak vesele a věcně, až mě napadlo, jestli se mi celá ta část, kdy nám v podstatě řekla, že všichni umřeme, nezdála. Stačilo se však rozhlédnout po jídelně a bylo jasné, že mí spolužáci jsou stejně vyděšení a zmatení jako já.

"No," prohodil Archer a plácl se do stehen,

"tohle byla novinka."

Než jsem se ho mohla zeptat, jak to myslel, vstal ze židle a

zmizel v davu ostatních studentů.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama