8. Kapitola
Šel tak rychle, že jsem musela utíkat, abych ho dohnala. Než se mi to povedlo, byl už v polovině schodiště.
"Crossi!" zavolala jsem. Nedokázala jsem z úst vypustit
"Archere". Připadala bych si jako ve staré divadelní hře: "Jářku,
Archere! Což si dopřát doušek čaje, starý brachu?" Zastavil a otočil se ke mně. Překvapilo mě, že se netvářil výsměšně.
"Mercerová," odpověděl a já se ušklíbla.
"Poslyš, cos myslel tím, že tohle byla novinka? Myslela jsem, žes to celé už jednou viděl." Vydal se po schodech zpátky ke mně.
"Viděl," přisvědčil, když stál jen dva schody nade mnou. "Před třemi lety, když
jsem sem ve čtrnácti letech nastoupil. Ale tenkrát to bylo jiné."
"V čem jiné?" Pokrčil rameny.
"Ta část s Charlesem Waltonem tam byla taky, asi si ji oblíbili. A taky tam bylo pár zastřelených
vlkodlaků a jedna nebo dvě spálené víly. Ale těch výjevů nebylo tolik. A neobjevovaly se najednou jako teď." Pohlédl na mě, jako by se mě snažil odhadnout.
"A nebyly tam žádné oběšené čarodějnice a kouzelníci. Musím uznat, že jsi mě překvapila." Zkřížila jsem ruce na hrudi a zamračila se. Nezamlouvalo se mi, jak mě pozoroval.
"Čím jsem tě překvapila?"
"Když jsem tu show viděl před třemi lety, musel jsem okamžitě běžet na tenhle malý záchod," ukázal na dveře na konci chodby, "a strašně jsem zvracel. To dneska bylo ještě horší a ty nejsi ani pobledlá. Jsi odolnější, než jsem si myslel." Přemáhala jsem smích. Sice jsem se tvářila klidně, ale žaludek jsem měla pořád na vodě. Na chvilku mě pobavila představa, že by se mé orgány natřásaly v sukni na plese, a pak jsem Archera obdařila pohledem, který, doufám, byl
nonšalantní. "Prostě tomu jenom nevěřím." Povytáhl jedno obočí. Strašně jsem mu to záviděla, já tonikdy nedokázala. Pokaždé jsem zvedla obě dvě, a vypadala tudíž překvapeně nebo vyděšeně, ale rozhodně ne jízlivě.
"Čemu nevěříš?"
"Tomu, že nás lidé chtějí všemi možnými odpornými způsoby pozabíjet."
"Mám dojem, že tuhle hypotézu dějiny dost podporují, Mercerová. Lidé dokonce povraždili tisíce normálních, zatímco se snažili dostat nás."
"Jasně, ale to bylo dávno," nesouhlasila jsem.
"Tenkrát léčili nemoci tak, že ti vyvrtali díru do hlavy a pustili žilou. Dneska už jsou lidi jinde."
"A to myslíš vážně?" Znovu se výsměšně usmíval. Zajímalo by mě, jestli dostává křeč do pusy, když se dlouho nešklebí.
"Podívej, moje máma je člověk. A členy Prodigia zbožňuje. Nikdy by nikomu z nás neublížila. Dokonce má…"
"Její dcera je z Prodigia."
"Cože?" Povzdechl si a přehodil si sako přes rameno, kde ho přidržoval za poutko jenom ukazováčkem. Do teď jsem si myslela, že tohle dělají jenom modelové.
"Tvoje máma je určitě skvělá, ale opravdu si myslíš, že by milovala čarodějnice i ve chvíli, kdy by jednu z nich nevychovávala?" Chtěla jsem mu odpovědět, že ano. Vážně chtěla. Ale na tom, co říkal, něco bylo. Z mamky se kvůli mně stala odbornice na příšery, ale copak neutekla od táty ve chvíli, kdy jí prozradil, kým doopravdy je?
"Máš pravdu," pokračoval Archer mírněji.
"Lidé už nejsou takoví jako dřív. Ale všechno, co jsi viděla, se stalo, Mercerová. Lidé z nás budou mít vždycky strach. Vždycky nám budou závidět naše schopnosti a podezírat nás."
"Všichni ne," hádala jsem se, ale znělo to nepřesvědčivě. Vzpomněla jsem si na Felicii, jak hystericky ječela: "To ona! Je to čarodějnice!"
Archer znovu pokrčil rameny.
"Možná ne. Ale zatím jsi žila ve dvou světech současně, a to už dál nejde. Teď jsi na Hecate." Jeho slova mnou otřásla. Nikdy mi nedošlo, že jsem jiná, že většina mých současných spolužáků vyrůstala v rodinách, kde byli oba rodiče stejní jako oni. A že někteří z nich se od té doby, co získali své schopnosti, skoro nestýkali s normálními lidmi. Přestože mnou zmítaly pochybnosti, vyhrkla jsem:
"Jasně, ale…"
"Archi!" Na odpočívadle nad námi stála Elodie, jednu ruku měla zapřenou o téměř neexistující bok. Když se něco takového stane ve filmu, většinou chlapcova přítelkyně probodává druhou dívku zuřivým žárlivým pohledem. Tohle ale byla Elodie, bohyně, a já žádná bohyně nejsem. Takže se netvářila ani v nejmenším ohroženě. Spíš znuděně.
"Hned tam budu," zavolal na ni Archer. Odvděčila se mu kombinací znechuceného pohledu, pohozením vlasy a zamáváním, jak to jen dokážou nádherné holky naštvané na svého kluka. Pak vyběhla do třetího patra. Připadalo mi, že zbytečně moc houpe boky, ale to je věc názoru.
"Archi?" zopakovala jsem, když zmizela. Pokusila jsem se pozvednout jedno obočí, ale jako obvykle to nezabralo, asi jsem vypadala jenom zmateně.
"Měj se, Mercerová," odpověděl a otočil se, aby se vydal za Elodií. Nemohla jsem si pomoct a vyhrkla: "Nemáš pocit, že k tomu mají občas důvod?" Znovu se ke mně obrátil.
"Kdo?" Rozhlédla jsem se, ale nikdo kolem nás nebyl.
"Ti všichni. Společenství a ty Irky. A Oko," vysvětlovala jsem.
"Teda, to, co jsme viděli, bylo příšerný, ale copak mezi námi nejsou i takoví, kteří jsou nebezpeční?"Chvíli jsme si hleděli do očí. Nejdřív mě napadlo, že je na mě naštvaný, ale pak jsem si uvědomila, že nevypadá rozzlobeně. Spíš jako by mě… nevím… odhadoval nebo tak
něco. Ucítila jsem, jak mi z břicha do obličeje stoupá horko. Nevím, jestli si něčeho všimnul, ale usmál se na mě, tentokrát opravdu, a já najednou nemohla dýchat. Bylo mi úplně stejně, jako když mě ve čtvrté třídě Suzie Strelzyková vyhecovala, abych se dotkla dna velkého bazénu. Dokázala jsem to, ale cestou ke hladině jsem měla pocit, jako by se moje plíce dostaly do drtiče odpadků, a když jsem konečně vyplavala, pořádně se mi motala hlava. Stejně jsem se cítila teď, když jsem se dívala do očí Archera Crosse. Sešel o dva schody níž, takže jsme stáli na stejném schodu. Pořád jsem se musela zaklánět, abych mu viděla do očí, ale aspoň už mě nebolelo za krkem. Naklonil se ke mně a já znovu ucítila čistou vůni mýdla.
"Podobné věci bych tu, být tebou, moc neříkal, Mercerová," zašeptal. Na tváři mě hřál jeho dech a já překvapeně zamrkala. Jenom maličko. Dívala jsem se za ním, jak jde po schodech nahoru, zaskřípala jsem zuby a neustále si v duchu opakovala dost neoriginální mantru:
Nezakoukám se do Archera Crosse, nezakoukám se do Archera Crosse, nezakoukám… Když jsem přišla do pokoje, Jenna seděla se zkříženýma nohama na posteli a četla si knížku. Povzdechla jsem si a opřela se o dveře, které se hlasitě zabouchly.
"Co se děje? To tě tak dostaly ty jejich filmy?" vyptávala se Jenna a nevzhlédla od knížky.
"Ne. Teda, jasně že jo. Bylo to vážně ujetý."
"Mm-hmm," zabručela Jenna.
"Stalo se ještě něco?"
"Zakoukala jsem se do Archera Crosse." Jenna se rozesmála.
"Jsi fakt originální." Zhroutila jsem se na postel.
"Proč?" sténala jsem do polštáře, převalila se a zírala na strop.
"Dobře, je hezkej. No a co? Na světě je spousta hezkejch kluků." Moje fňukání o klukovi, co se mi líbí, očividně rušilo Jennu při čtení. Vstala z postele a posadila se na roh psacího stolu.
"Archer není hezkej," opravila mě.
"Štěňátka jsou hezký. Miminka jsou hezký. Já jsem hezká. Archer Cross je k sežrání. A to nejsem na kluky." Dobře, takže Jenna mě asi nepodpoří.
"Je to blbec," upozornila jsem ji.
"Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, co se ráno stalo s tím vlkodlakem?"
"Jasně," utrousila Jenna.
"Zachránil tě před vlkodlakem. To je zmetek."
"Moc mi nepomáháš," zabručela jsem.
"Promiň." Chvilku jsme mlčky seděly. Já pozorovala podivnou skvrnu na zdi, Jenna se opírala o lokty a nohama okopávala šuplíky. Zvenku jsem zaslechla vytí. Byl úplněk, takže vlkodlaci směli volně pobíhat po pozemcích školy. Napadlo mě, jestli tam je i Taylor.
"Už to mám!" vyhrkla Jenna a posadila se tak prudce, že převrhla hrnek s tužkami.
"Chodí se strašnou potvorou!"
"Jo!" Taky jsem se posadila.
"Díky! Zlá holka, která mě už teď nenávidí. A kluk, který dobrovolně tráví čas s Elodií, mi nestojí za to, aby se mi líbil."
"Přesně tak," přikývla Jenna souhlasně. Ulevilo se mi. Převalila jsem se na břicho a popadla knížku z nočního stolku.
"Ale je to dost divný," dodala Jenna.
"Co je divný?"
"Archer a Elodie. Vloni po něm pořád jela, ale on s ní nechtěl mít nic společného. Vůbec. A pak se vrátil zpátky ze záhadného výletu, a prásk! Najednou z nich je pár. To je divný."
"Ani ne," oponovala jsem. "Je neuvěřitelně nádherná. Třeba ho konečně dohnaly hormony."
"Možná," podepřela si Jenna rukou bradu. "Ale i tak. Archer je k sežrání, navíc je chytrej a zábavnej. Elodie je hloupá a nudná."
"A k sežrání," doplnila jsem. "I chytří kluci zblbnou, když jde o holku."
"To je fakt," souhlasila Jenna. Zrovna jsem se chtěla znovu zeptat na Holly, když se pokojem rozlehl hlas paní Casnoffové. Pochopila jsem, že jde
asi o nějaké zesilovací kouzlo.
"Dámy a pánové, vzhledem k vašemu zítřejšímu nabitému
programu půjdete dnes dřív spát. Za deset minut se zhasíná." Mrkla jsem na hodinky.
"Je teprve osm," podivila jsem se.
"To vážně chce, abychom šli spát v osm?" Jenna si povzdechla a vytáhla z komody pyžamo.
"Vítej na Hecate, Sophie." V koupelně byl nával, všechny čarodějnice a lykantropové si chtěli vyčistit zuby, ale neviděla jsem víly. Víly asi měly neustále čisté zuby. Když jsem se vrátila z koupelny, zbývaly mi jen tři minuty na to, abych si stihla obléct pyžamo a zalézt
do postele. A přesně ve 20.10 zhasla světla. Hlavou mi vířily nejrůznější myšlenky; neměla jsem ponětí, jestli se mi vůbec podaří usnout.
"Není to pro tebe divný, chodit spát v noci?" zeptala jsem se Jenny.
"Neměli by upíři spát přes den?"
"Jo," odpověděla.
"Ale když jsem tady, musím se řídit rozvrhem Hecate. Až se dostanu pryč, bude to jinak." Nezeptala jsem se jí, kdy se odsud dostane. Všichni odcházeli z Hecate v osmnácti, jenže my jsme stárli jako normální lidé. Jenně bude už vždycky patnáct. Uvelebila jsem se v posteli a myslela na samé uspávací věci. Sotva jsem zavřela oči, zavrzaly dveře. Vyděšeně jsem se posadila, srdce mi bušilo. Podle hodin na nočním stolku bylo pár minut po půlnoci. Do pokoje vklouzla tmavá postava.
Zalapala jsem po dechu.
"Klídek," zamumlala Jenna ze své postele.
"To bude asi jeden z duchů. Občas to dělávají." Potom škrtla sirka a postavu ozářil malý plamínek.
Elodie. Měla na sobě vínové hedvábné pyžamo a v ruce svírala černou svíci. Pak se rozsvítily další dvě svíčky a já spatřila, že za Elodií stojí Chaston a Anna, obě také v pyžamech.
"Sophie Mercerová," začala Elodie zpěvavě,
"přišly jsme tě uvést do našeho sesterstva. Řekni čtyři slova, ať můžeme začít s rituálem."
Zamrkala jsem.
"To si děláš legraci?" Anna si naštvaně povzdechla.
"Ne, ta čtyři slova jsou: Přijímám vaši nabídku, sestry." Odhrnula jsem si vlasy z tváře.
"Už jsem vám říkala, že si nejsem jistá, jestli chci vstoupit do vašeho covenu. Nic neřeknu a o žádný rituál nestojím."
"To, že vyslovíš ta čtyři slova, neznamená, že k nám automaticky vstoupíš," vysvětlovala Chaston a přistoupila blíž.
"Znamená to jen, že může začít přijímací rituál. Kdykoli z toho můžeš vycouvat."
"Tak to pro ně udělej," pobídla mě Jenna. Ve světle svíčky jsem viděla, že se posadila na posteli, tmavé oči ostražité.
"Neodejdou, dokud neuděláš, co chtějí." Elodie sevřela rty, ale nic neřekla.
"Dobře." Odhodila jsem deku a postavila jsem se.
"Přijímám vaši nabídku, sestry."










