close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9. Kapitola

30. října 2014 v 12:04 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

9. Kapitola



Tři dívky mě zavedly do pokoje, kde bydlely Elodie s Annou.

"Jak se vám to povedlo, že bydlíte spolu?" zašeptala jsem.

"Měla jsem dojem, že se máme v Hecate naučit žít s ostatními členy Prodigia." Elodie něco hledala na stole a chovala se, jako bych nic neřekla, takže odpověděla Chaston.

"Čarodějnice někdy musejí bydlet spolu, protože nás tady je mnohem víc než víl a lykantropů."

"Jak to?" zajímalo mě. Anna zapálila další svíčky a místnost zaplavilo jejich příjemné světlo. "Víly a lykantropové necestují do lidského světa tak často jako čarodějnice. Takže je méně pravděpodobné, že skončí tady." Elodie našla na stole kus křídy a začala na podlahu kreslit obrovský pentagram. Když byla hotová, namalovala kolem něj kruh.

"Většinou se tenhle rituál provádí venku, pokud možno mezi stromy," posadila se Elodie do čela pentagramu. Chaston a Anna zaujaly místo po jejím boku a já se usadila na opačnou

stranu.

"Jenže do lesa teď nesmíme. Paní Casnoffová na tom trvá." Všechny čtyři jsme seděly kolem pentagramu a držely se za ruce. Uvažovala jsem, jestli začneme zpívat Kumbaya.

"Sophie, jakou magii jsi první vypustila do vesmíru?" zeptala se Elodie.

"Cože?"

"První kouzlo, jaké jsi kdy udělala," vysvětlila Chaston, naklonila se dopředu a blond vlasy jí padaly na ramena. "Pro čarodějnici je její první kouzlo posvátné. Když mi bylo dvanáct,

vyčarovala jsem bouřku, která trvala tři dny. A Anna zastavila čas… na jak dlouho?"

"Deset hodin," doplnila ji Anna. Pohlédla jsem na Elodii. Světlo svíček se jí odráželo v očích.

"A co ty?" zajímalo mě.

"Změnila jsem den v noc."

"Aha."

"A co ty, Sophie?" vyhrkla Chaston nedočkavě. Napadlo mě, že bych si mohla něco vymyslet. Třeba říct, že jsem někoho proměnila v kámen, nebo tak. Na druhou stranu, třeba si řeknou, že vážně za nic nestojím, a nebudou chtít, abych se přidala k jejich covenu.

"Obarvila jsem si vlasy na fialovo." Všechny tři na mě zíraly.

"Na fialovo?" ujišťovala se Anna.

"Nebylo to schválně. Snažila jsem se je narovnat, ale asi jsem udělala něco špatně, protože zfialověly. Jenom na tři týdny. Takže… jo, tohle bylo moje první kouzlo." Mlčely. Anna a Chaston si vyměnily významné pohledy.

"Asi bych měla jít," nadhodila jsem.

"Ne!" vykřikla Chaston a popadla mě za ruku.

"Jasně, neodcházej," přidala se Anna.

"No, tak tvoje první kouzlo bylo… no, trochu hloupý. Určitě jsi od té doby

vykouzlila větší věci, že jo?" Povzbudivě na mě kývla.

"Za co ses sem dostala?" zeptala se Elodie. Seděla bez

hnutí, oči jí zářily. "Muselo to být něco pořádnýho."

Pohlédla jsem jí do očí. "Kouzlo lásky."

Anna a Chaston si povzdechly a pustily mé ruce.

"Kouzlo lásky?" odfrkla Elodie pohrdavě.

"A co vy? Za co poslali na Hecate vás tři?" Anna začala první.

"Proměnila jsem jednoho kluka ze třídy v potkana." Chaston pokrčila rameny.

"Už jsem to říkala. Vyčarovala jsem třídenní bouřku." Elodie na okamžik sklonila hlavu. Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že se zhluboka nadechla. Když hlavu zvedla, bylanaprosto klidná. "Nechala jsem jednu holku zmizet." Polkla jsem.

"Na jak dlouho?"

"Napořád." Teď jsem se zhluboka nadechla já.

"Takže každá z vás udělala něco, co ublížilo lidem."

"Ne," ohradila se Anna.

"Každá z nás vykonala mocné kouzlo, tak jak to čarodějnicím přísluší. Lidé se k tomu jen... připletli." Víc už jsem slyšet nepotřebovala. Vstala jsem.

"Dobře, no, díky za nabídku, ale… jo. Myslím, že by nám to neklapalo." Chaston mě znovu popadla za ruku.

"Ne, neodcházej," naléhala. Obrovské oči jí zářily ve světle svíček.

"Nech ji jít," ucedila Elodie znechuceně.

"Očividně si myslí, že je lepší než my."

"To jsem přece neřekla…"

"Potřebujeme ale čtvrtou," přerušila mě Chaston.

"K ničemu by nám nebyla," odsekla Elodie.

"Je to jediná temná čarodějnice na škole. Potřebujeme ji," přesvědčovala ji Anna polohlasem. "Bez čtvrté nebudeme dost silné na to, abychom to udržely."

"Udržely co?" zeptala jsem se, zrovna když Elodie zasyčela:

"Sklapni, Anno."

"Stejně se to nepovedlo," pochmurně dodala Chaston.

"To mluvíte v šifrách, nebo co?" vyptávala jsem se.

"Ne," Elodie vyskočila na nohy.

"Bavíme se o záležitostech covenu. O záležitostech, se kterými nemáš nic společného." Myslím, že se na mě ještě nikdy nikdo nedíval tak rozzuřeně. Zarazilo mě to. Jasně, odmítla jsem jejich pozvání

do covenu, ale ony se chovaly, jako bych jim plivla do obličeje.

"Je mi líto, jestli jsem ranila vaše city," začala jsem,

"jenže… no, chyba není ve vás, ale ve mně." Páni, to bylo originální, Sophie. Anna a Chaston se také postavily. Anna se na mě mračila, ale Chaston pořád vypadala ustaraně.

"Taky se bez nás neobejdeš, Sophie," zkusila to ještě Chaston.

"Nebudeš to tu mít jednoduché, když nebudeš mít sestry, které by tě ochraňovaly."

"Před čím byste mě měly chránit?"

"Vážně si myslíš, že tě tu všichni přivítají s otevřenou náručí?" ušklíbla se Elodie.

"Bydlíš s pijavicí a k tomu tvůj táta… bez nás z tebe bude vyvrhel." Udělalo se mi těžko.

"Co je s mým tátou?" Významně na sebe pohlédly.

"Ona to neví," zamumlala Elodie.

"Co nevím?" Chaston se nadechla, aby mi odpověděla, ale Elodie ji zarazila.

"Ať na to přijde sama." Otevřela dveře.

"Hodně štěstí při přežívání na Hecate, Sophie. Budeš ho potřebovat." Audience skončila. Uvažovala jsem o tom, co říkaly o tátovi, takže jsem nedávala pozor. Prošla jsem přímo prostředkem kruhu a zakopla o svíčku. Zasyčela jsem, když mi horký vosk spálil bosé nohy. Anna se za mnou zahihňala.

Dokulhala jsem ke dveřím. Před odchodem jsem se obrátila k Elodii. Sledovala mě s kamenným výrazem ve tváři.

"Moc mě to mrzí," zopakovala jsem.

"Netušila jsem, že odmítnutí místa v covenu je tak vážný prohřešek." Na okamžik se mi zdálo, že neodpoví. Pak ale potichu promluvila. "Celé roky na mě v lidském světě pohlíželi jako na nestvůru. Nikdo už se na mě takhle dívat nebude." Přimhouřila tvrdé zelené oči.

"A rozhodně ne tak mizerná čarodějnice jako jsi ty." Pak mi přibouchla dveře před nosem. Stála jsem na chodbě a ztěžka oddechovala. Vážně jsem se na ni dívala jako na nestvůru? Vzpomněla jsem si, jaké byly mé pocity, když se přiznala, že nechala zmizet nějakou nebohou dívku.

Jo, asi jsem se na ni tak dívala.

"Tak DOST!" zakřičel někdo.

Dveře na druhé straně chodby se rozletěly a Taylor vystřelila z místnosti. Měla na sobě noční košili, vlasy se jí vlnily kolem obličeje. Už zase měla pusu plnou tesáků.

"VYPADNĚTE!" zařvala. Otevřenými dveřmi jsem viděla, že na podlaze v pokoji sedí v tureckém sedu Nausicaa, Siobhan a pár dalších víl. Ze středu kruhu vycházelo zelené světlo, ale

neměla jsem tušení, co by to mohlo být. Víly povstaly.

"Nemůžeš mi zakazovat vykonávat rituály svých lidí," ohradila se Nausicaa. Taylor si odhrnula vlasy z tváře.

"Ne, ale můžu říct paní Casnoffové, že jste se pokoušely tím svým zrcadýlkem komunikovat s Dvorem Seelie." Nausicaa se ušklíbla a sehnula se, aby zvedla zářící kruh zeleného skla.

"Není to žádný zrcadýlko. Je to kaluž rosy posbírané z květin, které v noci kvetou na nejvyšší hoře…"

"NO A CO!" vykřikla Taylor.

"V osm mám být na Druzích Lykantropů, a když mi to tvoje zrcadýlko svítí do obličeje, nemůžu spát." Siobhan se předklonila, modré vlasy jí zakryly obličej a pošeptala něco Nausicae do ucha. Ta přikývla a pokynula ostatním vílám.

"Pojďte. Můžeme pokračovat v méně… primitivním prostředí." Taylor se zamračila.

Víly kolem mne propluly. Siobhan na mě vrhla pohrdavý pohled a pak se všechny proměnily v zářivé koule světla velké asi jako tenisáky a odletěly chodbou.

"Ještě že jsou pryč," zamumlala Taylor a pak se ke mně obrátila se zářivým úsměvem. Tesáky už skoro zmizely, ale oči jí stále zlatě žhnuly. "Ahoj."

"Ahoj," řekla jsem unaveně.

"Co tady vlastně děláš?" Pokývla jsem ke dveřím Elodiina pokoje.

"Seznamuju se a… a tak. Neměla bys být venku, běhat po lese a… nevím co ještě?" Taylor vypadala zmateně.

"Ne, to jenom vlkodlaci."

"A v tom je nějaký rozdíl?" Přestala se tvářit přátelsky.

"Samozřejmě," vyštěkla.

"Já se měním celá. Takže se ze mě stane celé zvíře. Vlkodlaci jsou něco mezi lidmi a zvířaty." Otřásla se.

"Zrůdy."

"Neposlouchej ji," zavrčel hlas za mnou. Vlkodlačice byla větší než Justin a její srst nebyla zlatá, ale nazrzlá. Stála na opačném konci chodby kousek od schodů.

"Jen nám závidí, protože jsme mnohem mocnější než oni," pokračovala a opřela se o zeď. Bylo to velmi lidské gesto a vypadala díky tomu ještě děsivěji. Polkla jsem a ucouvla zpátky k Elodiiným dveřím. Taylor se nebála, byla naštvaná.

"Klidně si to namlouvej, Beth." Pak se obrátila ke mně.

"Uvidíme se zítra, Sophie."

"Měj se." Vlkodlačice zůstala stát na konci chodby, jazyk jí visel z tlamy, oči zářily. Jestli se chci dostat do pokoje, budu muset projít kolem ní. Snažila jsem se tvářit normálně a vydala se směrem k ní. Chodidla mě pořád ještě pálila od vosku, ale už jsem nekulhala. Když jsem došla k vlkodlačici, lekla jsem se, protože ke mně natáhla ohromnou tlapu zakončenou děsivými drápy. Na okamžik mě napadlo, že se mě chystá rozpárat.

Pak ale řekla:

"Já jsem Beth," a došlo mi, že jí mám tou tlapou potřást. Opatrně jsem to udělala.

"Sophie." Usmála se. Vypadala strašidelně, ale nemohla za to.

"Ráda jsem tě poznala," dodala pevným hlasem. Nebylo to tak zlý. Tohle zvládnu. No tak někoho sežrala. Nezdálo se, že by chtěla… Zabořila mi čenich do vlasů a zhluboka se nadechla. Z otevřené tlamy ukápl provaz slin na mé nahé rameno. Donutila jsem se stát klidně, po chvilce se odtáhla. Rozpačitě pokrčila rameny.

"Promiň. Vlkodlačí zvyk."

"Jasně. To nic," vykoktala jsem, i když mi hlavou běželo jenom Sliny! Vlkodlačí sliny! Na mojí kůži!

"Měj se!" zavolala, když jsem od ní pospíchala pryč.

"Ty taky!" odpověděla jsem přes rameno. Vpadla jsem do pokoje a ze stolu vytáhla papírové

kapesníky.

"Fuj, fuj, fuj!" naříkala jsem a drhla si rameno. Když jsem se zbavila slin, rozsvítila jsem lampičku, abych našla desinfekci na ruce. Vzpomněla jsem si na Jennu a ohlédla se k její posteli.

"Jé, promiň…" Jenna seděla na posteli, k ústům tiskla sáček s krví. Oči

měla jasně rudé.

"Promiň," dokončila jsem, "za tu lampičku." Jenna odtrhla pytlík od úst, na bradě jí zůstala šmouha krve.

"Půlnoční svačinka. Já… Myslela jsem, že se hned tak

nevrátíš," omlouvala se tiše. Z očí se jí pomalu vytrácela

červená barva.

"To nic," padla jsem na židli. Zvedal se mi žaludek, ale nechtěla jsem, aby to Jenna věděla. Vybavila se mi Archerova

slova: Teď jsi na Hecate.

A dnešní noc mě o tom přesvědčila.

"Věř tomu nebo ne, ale tohle není to nejdivnější, co jsem dneska večer viděla." Hřbetem ruky si utřela bradu. Pořád ještě se mi nedívala do očí.

"Vstoupila jsi do toho jejich covenu?"

"To teda ne." Překvapeně na mě pohlédla.

"Proč ne?" Promnula jsem si oči. Najednou na mne dopadla děsně únava.

"Není to nic pro mě."

"Asi že nejsi prohnilá micinka."

"Jo, nedostatek prohnilý micinkovitosti byla ta poslední kapka. A pak jsem byla svědkem toho, jak se lykantrop hádá s vílama… Mimochodem, co to k sakru znamená Seelie?"

"Dvůr Seelie? To je skupina dobrých víl, které používají bílou magii."

"To bych teda nechtěla vidět ty zlé," zamumlala jsem. Jenna ukázala na kapesníčky v mé ruce. "A co je tohle?"

"Co? Jo, aha. Když se víly dohádaly, vlkodlačice mi očichávala vlasy a poslintala mě. Vážně výživná noc."

"A pak ses vrátila do svého pokoje, kde se zrovna krmil upír," dodala Jenna. Pokoušela se o hravý tón, ale nervózně přitom svírala deku v odstínu Elektrizující maliny.

"Nic si z toho nedělej," uklidňovala jsem ji. "Hele, vlkodlaci musí slintat, upíři musí jíst…"

Usmála se. Znovu popadla pytlík s krví a stydlivě

se zeptala: "Nevadilo by ti, kdybych…" Zase se mi sevřel žaludek, ale donutila jsem se k úsměvu.

"Pusť se do toho." Skočila jsem na postel.

"Jsou na mě pěkně naštvaný." Jenna přestala srkat.

"Kdo?"

"Coven. Tvrdily, že budu potřebovat jejich ochranu před společenskou záhubou, protože…"

"Protože bydlíš se mnou?" Posadila jsem se,

"Jo, to taky. Ale hlavně říkaly něco o mémtátovi."

"Hm," zabručela Jenna zamyšleně.

"Kdo je tvůj táta?" Zase jsem si lehla.

"Normální kouzelník, pokud vím. Jmenuje se James Atherton."

"Nikdy jsem o něm neslyšela," zamračila se Jenna.

"Ale já jsem dost často mimo. Takže si myslíš, že se na tebe Elodie s holkama zlobí?" Vybavila jsem si Elodiin tvrdý pohled.

"To je slabé slovo," řekla jsem tiše. Zničehonic Jenna vyprskla smíchy.

"Co je?" Zavrtěla hlavou, až jí růžový pramen spadl přes oko.

"Jen si tak říkám, Sophie, jsi tu teprve jeden den a už ses stihla skamarádit se školním vyvrhelem, vytočit nejoblíbenější holky na Hecate a zakoukat se do nejhezčího kluka tady. Jestli se ti

podaří být zítra po škole, stane se z tebe legenda."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama