10. Kapitola
Nakonec mi trvalo celý týden, než se ze mě stala legenda tak, jak to myslela Jenna. První týden šel hladce, vezmeme-li v potaz všechny věci. Předměty byly neuvěřitelně jednoduché. Většinou sloužily jako záminka pro to, aby se učitelé mohli pořádně vypovídat. I z lorda Byrona, na jehož hodiny jsem se vážně těšila, se vyklubal nudný otrava. Když zrovna neskládal ódy na vlastní dokonalost, mračil se za katedrou a halekal na nás, ať všichni zmlkneme. Ale několikrát nás vzal na procházku k rybníku, abychom "splynuli s přírodou", a to bylo celkem príma. Doufala jsem, že nás naučí kouzlit, ale Jenna mi prozradila, že takové předměty mají jen na "opravdových" školách z Prodigia, kam mocní posílají své potomky. Hecate byla technicky vzato polepšovna, takže jsme se učili jen o honech na čarodějnice v šestnáctém století a podobně. Nuda. Světlým momentem toho bylo, že Jenna chodila skoro na všechny hodiny se mnou.
"Nemají tu žádné předměty pro upíry," vysvětlovala.
"Takže mi vloni dali stejný rozvrh, jako měla Holly. Letos se to asi rozhodli zopakovat." Nechodila se mnou jen na tělocvik, kterému na Hecate říkali
"Obrana". Na rozvrhu byl jednou za dva týdny, takže jsem se na něj dostala až v polovině svého druhého týdne na Hecate.
"Proč je vlastně jenom jednou za dva týdny?" zeptala jsem se toho rána Jenny.
"Všechny ostatní předměty máme každý den." Oblékala jsem si ohavný modrý cvičební úbor Hecate - světle modré bavlněné kalhoty a modré tričko, které bylo příliš
těsné na to, aby mohlo být pohodlné. Přímo nad mým levým ňadrem byla natištěná bílá ozdobná písmena HH.
"Protože," odpověděla Jenna,"kdybys měla Obranu každý
den nebo třeba i jenom jednou týdně, skončila bys v nemocnici." Takže je pochopitelné, že když jsem kráčela ke skleníku, který sloužil jako tělocvična, zmítala mnou nejistota. Tělocvična stála zhruba čtyři sta metrů od hlavní budovy, ale než jsem ušla sto metrů, lil ze mě pot. Nebyla jsem nezkušená: Věděla jsem, že je v Georgii horko a už dřív jsme bydlely na teplých místech. Ale nikdy tam nebylo takhle odporně. Měla jsem pocit, že ze mě vedro vysává život. Vlhké horko, při kterém se vám zdá, že vám začne na kůži rašit plíseň.
"Sophie!" Otočila jsem se a spatřila, že ke mně kráčí Chaston, Anna a Elodie. V nechutném cvičebním úboru vypadaly skvěle. Jaké překvapení. Blížily se a já si všimla, že jsou taky zpocené, a okamžitě jsem se cítila líp. Všechny tři se mnou měly několik společných předmětů, ale od té první noci se mnou nepromluvily. Uvažovala jsem, o co jim teď jde.
"Ahoj," pozdravila jsem, když se ke mně přidaly.
"Co to bude teď? Přišly jste mě varovat před smrtí způsobenou chundelatými králíčky? Nebo po mně chcete metat blesky?" Chaston se rozesmála a k mému překvapení mě vzala pod paží. "Podívej, Sophie, probíraly jsme to a moc nás mrzí, co se tenkrát v noci stalo. No tak se nechceš přidat k našemu covenu. A co!"
"Jasně," dodala Anna, která šla po mém druhém boku.
"Přehnaly jsme to."
"Myslíte?" ucedila jsem.
"Chtěly bychom se ti omluvit," přidala se Elodie, která šla před námi pozpátku. Moc, moc jsem si přála, aby narazila do stromu.
"Bavila jsem se o tobě s Archerem a říkal, že jsi v pohodě."
"Vážně?" vyhrkla jsem dřív, než jsem se dokázala ovládnout. Bezva, Sophie, pomyslela jsem si. Chováš se jako trubka.
"Jo, a taky mi vyprávěl, že nevíš vůbec nic o Prodigiu. Tvrdil, že to je vážně politováníhodný."
Pokusila jsem se o úsměv, ale něco temného se mi převalovalo v břiše, takže se mi to moc nedařilo. "Hm."
"Jo," pokračovala Chaston.
"A tak nás napadlo, že jsme tě možná vyděsily."
"Dalo by se to tak říct." Už jsem viděla skleník. Ohromnou budovu ze dřeva a skla, s okny, která zachycovala ranní slunce a třpytila se tak silně, až mě bolely oči. Na rozdíl od zbytku Hecate vypadal skleník vesele. Pobíhalo kolem něj několik studentů, kteří vypadali jako borůvky.
"A je nám to líto," dodala Anna. Napadlo mě, jestli si to nacvičovaly. Představila jsem si, jak sedí v pokoji, češou si vlasy a dohadují se.
"Dobře, takže já řeknu, že nás to mrzí, a ty pak řekneš, že si tvůj krásný kluk myslí, že je politováníhodná."
"Mohly bychom to zkusit znovu?" navrhla Chaston.
"Kamarádky?" Všechny tři se na mě mile usmívaly, i Elodie. Mělo mi být hned jasné, že to nemůže skončit dobře, ale jako naprostý idiot jsem se na ně taky usmála a přikývla.
"Dobrá. Kamarádky."
"Bezva!" vypískly Chaston a Anna. Elodie to zamumlala chvilku po nich.
"Takže," začala Chaston, zatímco jsme se blížily ke skleníku.
"Když jsme kamarádky, měly bychom ti prozradit něco o Obraně."
"Učí ji Vandy a je příšerná," pokračovala Elodie.
"Jasně, dáma s gumičkou." Všechny tři se ušklíbly. To si snad nacvičují?
"Jo," povzdechla si Anna. "Ta hloupá gumička."
"Jen… ehm, slyšela jsem, že se říká, že to je její přenosná Brána do pekla." Zasmály se.
"To by se jí líbilo," odfrkla Anna.
"Vandy bývala docela slušná temná čarodějnice," vysvětlovala Elodie,
"ale začala mít moc velké plány. Pracovala pro Radu. Snažila se získat kontrolu nad Hecate, a… no, to jena dlouho. Ale skončilo to tak, že ji poslali k Radě na Odebrání."
"A část jejího trestu," šeptala Anna spiklenecky,
"bylo to, že musela jít na Hecate, ale ne jako ředitelka. Jenom jako normální učitelka. Má být odstrašujícím příkladem pro ostatní. Proto je tak protivná."
"Zasedne si na tebe, protože jsi nová," varovala mě Chaston.
"Ale," skočila jí do řeči Elodie, "je extra ješitná. Takže jestli se dostaneš do průšvihu, pochval její tetování."
"Tetování?" ujišťovala jsem se. Zblízka vypadal skleník větší, než jsem odhadovala. Co v něm k sakru pěstovali? Sekvoje?
"Na rukou má vážně hezké červené tetování. Jsou to nějaké magické symboly, runy nebo tak," pokračovala Elodie.
"Je na ně opravdu pyšná. Řekni, že se ti líbí, a budeš to mít u Vandy nadosmrti dobrý." Vešly jsme do skleníku, Chaston mě stále držela pod paží. Místnost byla obrovská a zdála se ještě větší, protože uvnitř bylo jen zhruba padesát lidí. Obrana nebyla rozdělená podle věku; všimla jsem si několika neuvěřitelně vyděšených dvanáctiletých. Pochopitelně tam byla spousta světla, ale ne horko. Vanul kolem mě chladný vzduch; usoudila jsem, že tu mají stejné ochlazovací kouzlo jako v hlavní budově. V mnoha ohledech to tam vypadalo jako v normální tělocvičně: parkety, modré matrace, činky. Ale všimla jsem si několika věcí, které rozhodně normální nebyly. Například železná pouta přišroubovaná ke zdi a šibenice v reálné velikosti, která stála na opačné straně místnosti. Elodie okamžitě odběhla najít Archera. Ukázalo se, že není tak vychrtlý, jak jsem si myslela. Kluci měli v podstatě stejný cvičební úbor jako dívky. Jeho modré tričko obepínalo hrudník mnohem vypracovanější, než jsem odhadla. Snažila jsem se na něj nezírat a zadusila jiskřičku žárlivosti, která ve mně vzplanula, když přitiskl své rty k Elodiiným. Zamávala na mě vysoká zrzka.
"Ahoj Sophie!"
Taky jsem jí zamávala a uvažovala, kdo to jen může… Jo jasně. Zrzavé vlasy. Beth vlkodlačice. Když na mě zrovna neslintala, zamlouvala se mi mnohem víc. Kývla na mě, ať si jdu stoupnout k ní, ale než jsem se stačila pohnout, ozval se nosový hlas.
"Tak, lidi!" Vandy prošla hloučkem studentů. Na sobě měla stejný
cvičební úbor jako my. Okamžitě jsem si všimla tetování. Na
její bledé kůži zářila červená obzvlášť jasně. Vlasy měla stažené do ohonu proslulou gumičkou. Malými, tmavými, prasečími očky zkoumala tváře studentů a i z dálky jsem viděla podivně dychtivý výraz v jejím obličeji. Jako by doufala, že ji někdo neposlechne, a ona ho bude moct rozmačkat jako brouka. Prostě mě k smrti vystrašila.
"Poslouchejte!" vyštěkla slabým hlasem. Měla jižanský přízvuk stejně jako paní Casnoffová, ale její nezněl hebce a melodicky, jenom krutě.
"Je mi jasné, že vám budou ostatní učitelé říkat, že jiné předměty - Dějiny magie, Druhy upírů,
nebo třeba Osobní hygiena lykantropů - jsou důležitější než Obrana. Ale povězte mi, jak vám ty ostatní předměty pomůžou, když na vás zaútočí člověk? Nebo dámy Brannickovy? Nebo, a to je nejhorší, Oko? Myslíte si, že vás knížky ochrání před L'Occhio di Dio?" Asi jsme se netvářili dostatečně ohromeně, protože rozčileně odfrkla. Na něco ukázala a její prst málem probodl desky, které držela před sebou.
"Mercerová! Sophia!" vykřikla. Zamumlala jsem neuvěřitelně sprosté slovo, ale zároveň zvedla ruku.
"Ehm… tady. Já."
"Pojď ke mně!" Šla jsem. Tahala mě za ruku, dokud jsem nestála vedle ní.
"Tak, slečno Mercerová, tady se píše, že jste na Hecate prvním rokem, je to tak?"
"Ano."
"Ano, a dál?"
"Ech… ano, madam."
"Provedla jsi kouzlo lásky, kvůli kterému tě poslali na Hecate. Dělalas ho pro sebe nebo ses jenom snažila skamarádit s nějakým člověkem, slečno Mercerová?" Z řady studentů se ozvalo zachichtání a já věděla, že se červenám. Zatracená bledá pleť. Očividně to byla řečnická otázka, protože Vandy na odpověď nečekala. Otočila se a poklekla před ohromnou plátěnou kabelou. Když se postavila, držela dřevěný kůl.
"Jak byste se bránila proti tomuhle, slečno Mercerová?"
"Já jsem čarodějnice," odpověděla jsem automaticky a znovu zaslechla, jak ostatní šeptají a hihňají se. Napadlo mě, jestli se směje i Archer, ale pak jsem si řekla, že to nechcivědět.
"Jste čarodějnice?" zopakovala Vandy.
"A co má být? Myslíte, že velký špičatý kolík, který vám někdo zabodne do
srdce, vás nezabije?" Huso, huso, huso. "Já, no, myslím, že ano." Vandy se usmála, byl to nejvíc znepokojivý úsměv, jaký jsem kdy viděla. Očividně jsem byla pokusným zvířátkem pro
dnešní den. Odvrátila se ode mě, rozhlížela se po studentech, dokud jí zrak nepadl na jednoho z nich.
"Pane Crossi!" Do háje, pomyslela jsem se. Prosím, prosím, to ne… Archer se postavil naproti Vandy, ruce zkřížené na hrudi. Slunce pronikající okny se odráželo od jeho vlasů, které nakonec přeci jen nebyly černé, ale tmavě hnědé jako jeho oči. Pak se ke mně Vandy otočila a podala mi kolík. Nevím, jaké kolíky normálně používají vrazi upírů, ale tenhle stál za houby. Byl vyrobený z levného žlutavého dřeva, které mě škrábalo do dlaně. Navíc se mi špatně držel, takže jsem ho nechala jen tak spuštěný u boku. Ale Vandy mě popadla za loket a namířila ruku tak, jako bych se chystala propíchnout Archerovi hruď. Pohlédla jsem na něj a uviděla, že se zoufale snaží nevyprsknout smíchy. Sevřela jsem kolík pevněji. Možná není tak špatný nápad probodnout mu srdce.
"Pane Crossi," usmála se Vandy sladce,
"laskavě odzbrojte slečnu Mercerovou pomocí Techniky devět." Z obličeje mu zmizelo veškeré pobavení.
"To si děláte legraci."
"Buď to předvedete vy, nebo já."










