close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

11. Kapitola

13. listopadu 2014 v 12:36 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

11. Kapitola



Na okamžik se mi zdálo, že odmítne, ale pak se na mě podíval

a zamumlal: "Dobře."

"Výborně," zašvitořila Vandy.

"Tak, slečno Mercerová, zaútočte na pana Crosse."

Zírala jsem na ni. V životě jsem nepoužila ani plácačku na mouchy a tahle ženská chce, abych se na někoho vrhla se špičatým dřevěným kolíkem? Vandy na mě vrhla tvrdý pohled.

"Dáte se do toho ještě letos?" Kéž bych mohla říct, že jsem v sobě probudila princeznu bojovnici a zkušeně skočila po Archerovi s připravenou zbraní a vyceněnými zuby. To by bylo prima. Místo toho jsem zvedla kolík do výšky ramen a udělala dva nebo tři šouravé kroky kupředu. Pak mi neúprosné prsty začaly drtit krk, vypáčily mi kolík z ruky a pravým stehnem mi projela ostrá bolest. Dopadla jsem na zem se zaduněním, které mi vyrazilo dech. Jako by to nestačilo, něco těžkého a tvrdého - nejspíš jeho koleno - mě ještě udeřilo do hrudníku. Chápete, jen pro případ, že by mi v plicích zbyl nějaký vzduch. Špička kolíku mě poškrábala na citlivé kůži pod bradou. Se sípotem jsem vzhlédla přímo do Archerovy tváře. Okamžitě mě pustil. Dokázala jsem se jen převalit na bok,

přitáhnout kolena k hrudníku a čekat, až se mi do těla vrátí kyslík. Z veliké dálky jsem slyšela, jak Vandy jásá: "Velmi dobře!" Hvězdičky mi doslova létaly před očima a při každém nádechu

jsem měla pocit, že vdechuju rozbité sklo. Jediným pozitivem toho všeho bylo, že už jsem k Archerovi vůbec nic necítila. Konec. Jakmile vám kluk vrazí koleno pod žebra, všechny romantické city se přirozeně vytratí. Pak mě popadly něčí ruce a vytáhly nahoru na nohy.

"Promiň," zašeptal Archer, ale já na něj jen hleděla. Krk jsem měla bolavý a oteklý, nechtěla jsem z něj tlačit žádná slova. Zejména ne ta, které bych mu nejradši řekla.

"Tak," pokračovala rozjařené Vandy,

"pan Cross nám předvedl skvělé zvládnutí techniky, i když já bych rozhodně zůstala déle na protivníkově hrudníku." Zatímco Vandy mluvila, Archer na mě nenápadně kývl. Napadlo mě, že se mi možná snaží naznačit, že ji poslechl jen kvůli tomu. Kdyby proti mně stála Vandy, dopadla bych mnohem hůř. Bylo mi to fuk. Zuřila jsem.

"A teď, pane Crossi, Technika čtyři," zašveholila Vandy. Ale tentokrát Archer zavrtěl hlavou.

"Ne."

"Pane Crossi," zopakovala ostře Vandy, ale Archer jí jen hodil kolík k nohám. Očekávala jsem, že mu vyrve vnitřnosti nebo mu dá aspoň poznámku. Vandy se však znovu pousmála. Zvedla kolík a podala mi ho. Bylo mi jasné, že se pozvracím. Copak neměla po ruce jiného nováčka, kterého by mohla mučit? Rozhlédla jsem se a zachytila pár soucitných pohledů; každý byl však rád, že není na mém místě.

"Tak dobrá. Sledujte a učte se. Technika čtyři. Útok, slečno Mercerová." Jen jsem stála a pozorovala ji. Podrážděně stiskla rty. Pak bez varování napřáhla ruku a pokusila se mě chytit. Tentokrát jsem byla připravená, naštvaná a raněná. Bez přemýšlení jsem zvedla nohu a vykopla ji

dopředu. Vší silou. Viděla jsem, jak jí moje chodidlo v tenisce narazilo do hrudi. Připadalo mi, že ta noha musí patřit někomu jinému. Nemůže být moje. Nikdy jsem nikoho nenakopla, a určitě bych

nikdy nekopla učitelku. Ale udělala jsem to - kopla jsem Vandy do hrudníku a ona odletěla na modrou matraci nedaleko místa, kde jsem před chvilkou ležela já. Zaslechla jsem, jak ostatní studenti zalapali po dechu. Vážně. Všech padesát ve stejný okamžik zadrželo dech. Až v tu chvíli mi došlo, co jsem provedla. Poklekla jsem vedle ní a podala jí ruku.

"Proboha! To… já nechtěla…" Mou ruku odstrčila a vyskočila na nohy. Byla jsem pořádně v háji.

"Slečno Mercerová," začala. Zhluboka oddechovala, připomínala mi býka.

"Napadá vás jediný důvod pro to, abychvás nenechala příští měsíc po škole?" Pohnula jsem rty, ale nic z nich nevycházelo. Pak jsem si vzpomněla na Elodiinu radu.

"Líbí se mi vaše tetování!" vyhrkla jsem. Třída znovu zatajila dech. Vandy ke mně naklonila hlavu a

přimhouřila oči.

"Cože?"

"Líbí se mi vaše tetování. Obrázky. Na kůži. Připadají mi bezvadný." Ještě jsem neviděla nikoho, kdo by dostal infarkt, ale obávala se, že přesně to se teď děje Vandy. Zoufale jsem se rozhlížela po studentech, dokud jsem mezi nimi nenašla Elodii. Široce se usmívala a já si uvědomila, že jsem právě udělala nenapravitelně strašnou chybu.

"Doufám, že jste nepočítala s tím, že budete mít na Hecate někdy volno," ušklíbla se Vandy

"Budete po škole. Služba ve sklepě. Zbytek pololetí." Pololetí? Zavrtěla jsem hlavou. Kdo kdy slyšel o tom, že by byl někdo po škole osmnáct týdnů? Šílenost. A služba ve sklepě? To mělo být co?

"No tak," ozval se někdo. Vzhlédla jsem a uviděla, že Archer probodává Vandy pohledem. "Nevěděla to. Nevychovali ji jako nás." Vandy si odhrnula pramen vlasů z čela.

"Opravdu, pane Crossi? Takže vám připadá trest pro slečnu Mercerovou nespravedlivý?"

Neodpověděl, ale ona přesto přikývla.

"Dobrá. Budete po škole s ní." Elodie vypískla; aspoň z něčeho jsem měla radost.

"Teď oba zmizte z mé tělocvičny a hlaste se u paní Casnoffové," dodala Vandy a masírovala si hrudník. Archer byl venku ze dveří dřív, než to dořekla, ale já byla pořád ještě ochromená a rozbolavělá. Odkulhala jsem k východu a ignorovala pohledy, které na mě vrhaly Elodie a Chaston.

* * *

Archer už měl pořádný náskok a šel tak rychle, že ho skoro nebylo možné dohnat.

"Líbí se ti její tetování?" zavrčel, když jsem ho konečně doběhla.

"Jako by i tak neměla dost důvodů tě nenávidět."

"Počkej, ty seš naštvanej na mě? Na mě? Málem jsi mi kolenem rozdrtil páteř, takže trochu uber."

Zastavil se tak náhle, že jsem udělala další tři kroky a musela se k němu otočit.

"Kdyby to místo mě provedla Vandy, byla bys teď na ošetřovně. Takže pardon, že jsem tě vytáhl z průšvihu. Už zase."

"Nepotřebuju, aby mě někdo tahal z průšvihu," odsekla jsem a tváře mi hořely

"Jasně," utrousil a znovu vyrazil k hlavní budově. Vtom mi došlo, co říkal.

"Cos myslel tím, že má dost důvodů mě nenávidět?" Očividně se nechystal zastavit, musela jsem se rozběhnout, abych mu stačila.

"To tetování má od tvýho táty." Popadla jsem ho za loket, prsty mi sklouzly po zpocené

kůži.

"Počkej. Cože?"

"Jsou to znaky toho, že podstoupila Odebrání. Připomínají její pád, není na ně pyšná. Proč bys vlastně…" Odmlčel se, nejspíš proto, že jsem na něj nevěřícně zírala.

"Elodie," zamumlal.

"Jo," vyštěkla jsem.

"Tvoje holka a její kámošky mi daly dneska ráno pár dobrých rad, jak vycházet s Vandy." Povzdechl si a poškrábal se na zátylku, takže se mu tričko ještě víc přilepilo k hrudi. Ne že by mě to zajímalo.

"Víš, Elodie… ona…"

"Je mi ukradená," zarazila jsem ho.

"Co jsi myslel tím, že má to tetování od mého táty?" Vrhl na mě nedůvěřivý pohled.

"No teda."

"Co je?"

"Ty to vážně nevíš?" Cítila jsem, jak mi stoupá tlak. Bylo to podobné pocitu při kouzlení s kapkou vražedné zuřivosti.

"Co TO nevím?" vypravila jsem ze sebe.

"Tvůj táta je šéf Rady. Takže je to ten chlápek, který nás sem všechny poslal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama