close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

12. Kapitola

20. listopadu 2014 v 12:45 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

12. Kapitola



Po tomhle odhalení jsem udělala něco, co jsem ještě nikdy v životě neudělala. Ukázkově jsem se zhroutila. Tím chci říct, že jsem se rozbrečela. A nebyl to tragicky krásný a elegantní pláč. Ne, brečela jsem nahlas, zčervenal mi obličej a teklo mi z nosu. Většinou před lidmi nebrečím, obzvlášť ne před hezkými kluky, do kterých jsem úplně zblázněná až do okamžiku, kdy se mě pokusí uškrtit. Když jsem se ale dozvěděla, že tu je další věc, o které nic nevím, nějak mě to dorazilo. Archerovi slouží ke cti, že ho můj vzlykot nevyděsil; dokonce natáhl ruku, aby mne objal kolem ramen. Nebo mi dal facku. Než mě však mohl utěšit, případně zranit, otočila jsem se na podpatku a ukázkové sesypání jsem zakončila útěkem. Nic moc. Ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Prostě jsem běžela, plíce mi hořely, krk mě bolel z kombinace pláče a Archerova škrcení. Nohy těžkopádně dusaly po husté trávě a já myslela jen na to, jaký jsem idiot. Nevím nic o blokovacích kouzlech. Nevím nic o tetování. Nevím nic o velkých, hnusných, zlých italských Očích. Nevím nic o tátovi. Nevím nic o tom, jak být čarodějnice. Nevím, nevím, nevím. Nebyla jsem si jistá, jak daleko jsem běžela. Když jsem dorazila k rybníku na druhé straně školy, nohy se mi třásly a v bocích mě píchalo. Potřebovala jsem se posadit. Kousek od břehu naštěstí stála lavička. Byla jsem tím vším tak vyčerpaná, že mi bylo úplně fuk, že je porostlá mechem a sesunula se na ni. Trochu jsem sebou škubla, protože lavička byla rozpálená od sluníčka. Seděla jsem tam, lokty opřené o kolena, hlavu v dlaních a poslouchala své sípavé nádechy a výdechy. Z čela mi na stehna odkapával pot a začala se mi trošku točit hlava. Byla jsem tak… naštvaná. Dobře, mamka byla vyděšená z toho, že je táta kouzelník. To dokážu pochopit. Proč mi ale nedovolila si s ním promluvit? Nebylo by od věci mít o Vandy nějakou představu předem.

Stačilo by: "Jo a mimochodem, tvoje učitelka tělocviku mě nenávidí, a tím pádem nenávidí i tebe! Hodně štěstí!" Povzdechla jsem si a položila se na lavičku. Jakmile se horký kámen dotkl mé holé ruky, okamžitě jsem si zase sedla. Bez přemýšlení jsem položila dlaň na lavičku a pomyslela

si: Pohodlná. Z ukazováčku vylétla stříbrná jiskra. Lavička pode mnou se začala natahovat a vlnit, až se z ní stala krásná, měkká, sametová pohovka s růžovými zebřími pruhy. Jenna na mě měla

očividně vliv. Spokojeně jsem se rozvalila a celé tělo mě příjemně brnělo. Od té doby, co jsem přišla na Hecate, jsem nečarovala. Úplně jsem zapomněla, jak krásně se cítím i po drobném kouzle.

Nedokázala jsem sice vytvořit něco z ničeho - umělo to jen pár čarodějnic a byla na to potřeba pořádně temná magie - ale dokázala jsem proměnit věci v jiné verze jich samotných. Proto jsem si položila ruku na hruď a pousmála se, když se můj cvičební úbor pomalu proměňoval v bílé tílko a plátěné šortky. Pak jsem namířila prstem na vodní hladinu a sledovala, jak se z ní vznesl pramínek vody a vířil tak dlouho, dokud se z něj nestala sklenice ledového čaje, která se vznášela přede mnou. Byla jsem se sebou dost spokojená a slušně opilá kouzly. Položila jsem se na pohovku a upíjela čaj. Sice jsem ztroskotanec, ale aspoň umím kouzlit, no ne? Několik minut jsem ležela se zpocenou paží přes oči, poslouchala ptáky a šplouchání vody. Na těch pár okamžiků jsem dokázala zapomenout, že jakmile se vrátím do školy, čekají mě pořádné problémy. Odkryla jsem si oči a pohlédla na rybník. Na opačném břehu stála dívka. Rybník byl úzký,

ten obraz byl zřetelný: duch v zeleném, kterého jsem spatřila během svého prvního dne na Hecate. A stejně jako poprvé i teď se dívala přímo na mě. Připadala jsem si přinejmenším divně. Nebyla jsem si jistá, co mám udělat. Zvedla jsem ruku a zamávala na pozdrav. Dívka taky zamávala. A potom zmizela. Nerozplynula se jako Isabellin duch. Prostě tam v jednu chvíli stála a pak byla pryč.

"Úžasnoucnější a úžasnoucnější," zacitovala jsem Alenku v říši divů. Můj hlas se v okolním tichu rozlehl tak hlasitě, až mě to polekalo. Opojení z kouzlení vyprchávalo a dobrá nálada pomalu mizela. Všimla jsem si, že se z mého pěkného oblečení znovu stal cvičební úbor. To bylo zvláštní. Moje kouzla většinou vydržela mnohem déle. Pohovka pode mnou byla tvrdší a tvrdší. Došlo mi, že během pěti minut budu znovu sedět na rozpáleném kameni porostlém mechem. Myšlenky mi zabloudily k rodičům a jejich očividné zálibě ve lhaní. Ale, i když jsem se na ně snažila pořádně zlobit kvůli tomu, že mě dostali do tohohle průšvihu, uvědomovala jsem si, že víc mě trápí něco jiného. Trápilo mě, že se stalo to, čeho jsem se nejvíc bála. Jedna věc je odlišovat se od lidí, od kterých se opravdu liším. Něco jiného ale je být zavržená skupinou zavržených. Povzdechla jsem si a lehla si na pohovku, na které už rostl mech. Zavřela jsem oči.

"Sophia Alice Mercerová, divná i mezi divnými," zamumlala jsem.

"Prosím?" Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla postava. Stála proti slunci, takže jsem viděla jen černý stín, ale díky tvaru vlasů jsem hravě poznala paní Casnoffovou.

"Jsem v průšvihu?" zeptala jsem se, aniž bych se obtěžovala vstát. Asi jsem blouznila z horka, protože mi připadalo, že se usmála. Sehnula se ke mně a pomohla mi do sedu.

"Podle toho, co mi říkal pan Cross, jste celé pololetí po

škole, takže ano, řekla bych, že jste ve slušném průšvihu. Ale to se týká slečny Vanderlydenové, ne mě." Pohlédla na mou jasně růžovou pohovku a znechuceně zkřivila rty. Položila dlaň na opěradlo. Mé kouzlo se vytratilo ve spršce růžových jiskřiček a místo pohovky tu stálo bleděmodré křeslo pro dva s potiskem růžových růží, které vypadaly jako hlávky zelí.

"Lepší," přikývla spokojeně a usadila se vedle mě.

"Tak, Sophie, můžeš mi prozradit, proč jsi u rybníka, a ne na vyučování?"

"Prožívám záchvat pubertální úzkosti, paní Casnoffová," odpověděla jsem.

"Potřebovala bych si jít psát deníček nebo tak něco." Odmítavě nakrčila nos.

Sarkasmus mladým dámám nesluší, Sophie. Nejsem tady kvůli tomu, abych tě podporovala v sebelítosti, takže bych uvítala, kdybys mi řekla pravdu." Prohlížela jsem si ji, jak tam sedí celá dokonalá ve vlněném bělostném kostýmku (už zase vlna v horku! Co to s těmi lidmi je?), a zhluboka jsem si povzdechla. Pořádně mě nechápala ani mamka a ta byla senzační. Jak by mi mohla pomoct tahle odkvétající ocelová magnólie s pekelně natuženým účesem? Ale pak jsem pokrčila rameny a všechno jí vyklopila.

"Nemám ani ponětí o tom, jak být čarodějnice. Všichni ostatní v tomhle světě vyrůstali, já ne, stojí to za houby." Našpulila pusu a mě napadlo, že se jí nelíbí moje vyjadřování, ale místo

toho řekla: "Pan Cross mi prozradil, že jste nevěděla, že vášotec řídí Radu."

"Jo." Smetla z kostýmku smítko.

"Váš otec se mi nesvěřuje se svými soukromými záležitostmi, ale jsem přesvědčená, že měl dobrý důvod k tomu, zatajit vám své současné postavení. Navíc je vaše přítomnost tady nesmírně… ožehavá, Sophie."

"A co tím přesně myslíte?" Dlouho mi neodpovídala, místo toho hleděla na jezero.Nakonec se ke mně otočila a vzala mou ruku do dlaně. Přestože bylo vedro, její ruka byla chladná a suchá jako starý papír. Podívala jsem se jí do tváře a uvědomila si, že je starší, než jsem si původně myslela; kolem očí se jí táhla spousta drobných vrásek.

"Pojď do mé kanceláře, Sophie. Musíme si o pár věcech promluvit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama