close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

13. Kapitola

27. listopadu 2014 v 12:56 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

13. Kapitola



Kancelář měla v prvním patře, vedle místnosti s vysokými, nepohodlnými židlemi. Všimla jsem si, že vysoké židle zmizely a nahradily je robustní ušáky. Zašlé otřískané pohovky měly nové čalounění z veselé žlutobíle pruhované látky.

"Kdy jste sem pořídili nový nábytek?" zajímalo mě. Pohlédla na mě přes rameno.

"Nepořídili. Je to jen vjemové kouzlo."

"Prosím?"

"Jeden z nápadů Jessicy Prentissové. Zařízení domu odráží stav mysli pozorovatele. Podle toho, co vidíš, můžeme posoudit, jak jsi ve škole spokojená."

"Takže ten odporný nábytek jsem si jen představovala?"

"Svým způsobem ano."

"A co okolí školy? Nic ve zlém, ale pořád vypadá dost neudržovaně." Paní Casnoffová se potichu zasmála.

"Ne, kouzlo funguje jen ve veřejných prostorách domu: ve společenských místnostech, učebnách a podobně. Nějakou napjatou atmosféru si Hecate zachovat musí, nemyslíš?" Před vstupem do ředitelčiny kanceláře jsem se ohlédla. Teď jsem viděla, že se křesla, pohovky i závěsy mihotají a třesou jako horký vzduch nad silnicí. Zvláštní. Očekávala jsem, že paní Casnoffová bude mít největší a nejhonosnější místnost v celé budově plnou prastarých knih, s masivním dubovým nábytkem a okny od podlahy až ke stropu. Místo toho mě zavedla do malého pokojíku bez oken. Výrazně to v něm vonělo jejím levandulovým parfémem a ještě jinou nakyslou vůní. Po chvilce mi došlo, že to je čaj. Elektrická konvice pobublávala na kraji stolu, který ani náhodou nevypadal tak, jak jsem si představovala - tedy jako ohromná dřevěná obluda - byl to jen malý pracovní stůl.

Knihy byly rozestavěné ve sloupcích podél tří stěn ze čtyř. Pokusila jsem se přečíst tituly na jejich hřbetech, ale ty, které nebyly příliš vybledlé a daly se přečíst, byly v jazycích pro mě

neznámých. Jediné křeslo aspoň částečně odpovídalo mým představám. Vypadalo spíš jako trůn; vysoké, robustní, potažené vínovým sametem. Židle na druhé straně stolu byla o dobrých deset centimetrů nižší. Posadila jsem se na ni a rázem si připadala jako šestiletá. Předpokládám, že přesně o to šlo.

"Čaj?" zeptala se, jakmile se uvelebila na svém temně rudém trůnu.

"Ano, prosím." Následujících několik minut bylo v místnosti ticho. Nalévala mi šálek tmavého čaje a bez ptaní přidala mléko i cukr. Usrkla jsem. Chutnal přesně jako čaj, který mi dělávala

máma za deštivých zimních dnů; dnů, které jsme trávily schoulené na gauči, povídaly si nebo četly. Známá chuť byla uklidňující, cítila jsem se trochu uvolněnější. Bylo mi jasné, že přesně to chtěla.

Pohlédla jsem na ni.

"Jak jste…"Paní Casnoffová jen mávla rukou.

"Jsem čarodějnice, Sophie." Zamračila jsem se. Nesnášela jsem, když mnou někdo manipuloval. Stejně jako jsem nesnášela hady. A Britney Spears.

"Takže umíte kouzlo, po kterém čaj chutná jako… čaj?" Paní Casnoffová usrkla ze svého šálku a já měla dojem, že přemáhá smích.

"Vlastně je to kapku zajímavější." Pokynula ke konvici.

"Otevři ji." Předklonila jsem se a poslechla ji. Byla prázdná.

"Tvůj oblíbený nápoj je irský čaj tak, jak ti ho připravuje tvá matka. Kdyby to byla limonáda, našla bys v hrnku limonádu. Kdyby to byla čokoláda, napila by ses čokolády. Je to jen jednoduché uklidňovací kouzlo, které na všechny výborně zabírá. Na tebe taky fungovalo, dokud nenastoupila tvá podezřívavá povaha." Páni. Byla vážně dobrá. Já se nikdy o víceúčelové kouzlo ani nepokusila. Ale rozhodně jsem nechtěla, aby poznala, že na mě udělala dojem.

"Co kdybych měla ráda pivo? Dala byste mi sklenici ledového piva?"

Nesmírně elegantně pokrčila rameny.

"To by byl asi problém." Z hromady složek na stole vytáhla kožené desky a znovu se usadila na svém trůnu.

"Pověz mi, Sophie," začala,

"co přesně víš o své rodině?" Pohodlně se opřela a vypadala tak ležérně, jak jen to u ní bylo možné.

"Moc ne," odpověděla jsem obezřetně.

"Máma pochází z Tennessee, oba její rodiče zemřeli při automobilové nehodě, když jí bylo dvacet…"

"Tuhle stranu rodiny jsem na mysli neměla," přerušila mě paní Casnoffová.

"Co víš o předcích tvého otce?" Už se nesnažila skrývat dychtivost. Najednou jsem měla dojem, že na mé odpovědi závisí něco nesmírně důležitého.

"Vím jen, že můj otec je kouzelník a jmenuje se James Atherton. Mamka se s ním seznámila v Anglii. Tvrdil jí, že odtamtud pochází, ale ona si tím nebyla jistá." Paní Casnoffová odložila s povzdechem šálek a začala se prohrabovat obsahem kožených desek.

"Před chvilkou jsem to… Á, tady." Zamumlala. Pak se zarazila a pohlédla na mě.

"Sophie, je nezbytné, aby se to, co tu spolu budeme probírat, nedozvěděl nikdo jiný. Tvůj otec mě požádal o to, abych ti tohle sdělila, jakmile získám dojem, že je k tomu vhodná příležitost, a já cítím, že nadešel správný čas." Jen jsem přikývla. Co se dá na něco takového říct? Jí to očividně stačilo. Podala mi černobílou fotografii. Z ní na mě hleděla mladá žena. Vypadala o pár let starší než já a podle oblečení jsem odhadla, že fotku pořídili kolem roku 1960. Tmavé šaty se jí vlnily kolem lýtek, jako by si s nimi právě pohrával lehký vánek. Vlasy měla světlé, nejspíš blond nebo

zrzavé. Za ní jsem viděla hlavní vchod Hecate Hall. Okenice byly tenkrát bílé. Usmívala se, ale úsměv byl napjatý, nucený. Její oči. Obrovské, široko od sebe a neuvěřitelně světlé.A neuvěřitelně známé. Patřily mému otci, viděla jsem je na jeho jediné fotografii, kterou jsem měla.

"Kdo…" zlomil se mi hlas.

"Kdo to je?" Pohlédla jsem na paní Casnoffovou a spatřila, že si mě pozorně prohlíží.

"Tohle," odpovídala a nalila si další šálek čaje,

"je tvoje babička, Lucy Barrow Athertonová." Moje babička. Najednou jsem nemohla dýchat. Jen jsem hleděla na její tvář a zoufale se v ní snažila najít sama sebe. Nic. Lícní kosti měla vysoké a vystouplé, já mám kulatý obličej. Nos měla mnohem delší než já, rty tenčí. Hleděla jsem do tváře, která byla navzdory úsměvu velmi smutná.

"Ona tu byla?" zeptala jsem se. Paní Casnoffová si posunula brýle do čela a přikývla.

"Lucy tady na Hecate vyrůstala, ještě předtím, než se tu z toho stalo Hecate, pochopitelně. Mám pocit, že tahle fotografie vznikla krátce po narození tvého otce."

"Znala… znala jste ji?" Paní Casnoffová zavrtěla hlavou.

"Je mi líto. Ale většina z Prodigia zná její příběh, je jedinečný." Šestnáct let mě zajímalo, kdo doopravdy jsem, jaké mám kořeny. Odpověď najednou ležela přede mnou. "Proč?"

"Když jsi přijela, vyprávěla jsem ti o počátcích Prodigia. Vzpomínáš si?"Vždyť to bylo před čtrnácti dny, pomyslela jsem si. Jasně, že si vzpomínám. Ale rozhodla jsem se odložit sarkasmus.

"Ano. Andělé. Válka s Bohem."

"Ano. Jenže v tomhle případě tvá rodina získala své

schopnosti až v roce 1939, kdy bylo tvé prababičce Alici

šestnáct let."

"Měla jsem dojem, že čarodějnicí se musíte narodit. Mamka

tvrdila, že jen upíři jsou nejprve normální lidé." Paní Casnoffová přikývla.

"Většinou tomu tak je. Pokaždé se ale najde člověk, který se pokusí změnit svůj osud. Najde knihu kouzel nebo speciální zaklínadlo, způsob, jak se svázat s božskou podstatou. Jen málokdo přežije. Tvoje prababička měla štěstí." Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem se znovu napila čaje. Byl studený a chutnal jako sirup, protože se cukr usadil u dna.

"Jak to?" zeptala jsem se nakonec. Paní Casnoffová si povzdechla.

"To bohužel netuším. Pokud Alice s někým o svých zkušenostech mluvila, neexistují o tom záznamy. Vím jen to, co se povídá. Spolčila se s obzvlášť zákeřnou čarodějnicí, která chtěla získat větší moc pomocí černé magie, magie, kterou Rada zakázala už v sedmnáctém století. Nikdo přesně neví, jak se Alice s tou ženou - jmenovala se Thomeová - zapletla nebo jestli měla zdání, co je ta žena zač. Ale kouzlo, které bylo určené paní Thomeové, změnilo Alici."

"Počkejte, říkala jste, že pro tohle kouzlo použila paní Thomeová černou magii, je to tak?" Paní Casnoffová přikývla.

"Ano. A opravdu odpornou. Alice měla neuvěřitelné štěstí, že svou změnu přežila. Paní Thomeová takové štěstí neměla." Bylo mi, jako bych spolkla kostky ledu. Přestože mě mrazilo u žaludku, na čele mi vyskočil pot.

"Takže vy mi tvrdíte, že… moje prababička Alice se stala čarodějnicí díky černé magii? Nejhorší, nejnebezpečnější magii ze všech?" Paní Casnoffová znovu přikývla. Stále mě pozorně sledovala.

"Tvoje prababička byla hříčkou přírody, Sophie. Je mi líto. Vím, že je to hodně ošklivé označení, ale jinak se to říct nedá."

"Jak…" zlomil se mi hlas a já si odkašlala,

"co se s ní stalo?" Paní Casnoffová si povzdechla.

"Nakonec ji našel člen Rady v Londýně. Byla v blázinci, neustále mluvila o démonech a

čarodějnicích. Člen Rady odvezl ji a tvou babičku Lucy na Hecate."

"Mou babičku?" pohlédla jsem na fotografii.

"Ano. Když Alici objevili, byla těhotná. Počkali, dokud se dítě nenarodilo, a pak je obě přivedli sem." Nalila si další šálek čaje. Měla jsem dojem, že už nechce dál mluvit, ale musela jsem se zeptat.

"A co se stalo potom?" Paní Casnoffová si míchala čaj se soustředěním neurochirurga.

"Alice si na svou proměnu pořádně nezvykla," vysvětlovala a nedívala se mi do očí.

"Po třech měsících, které strávila na Hecate, se jí podařilo uprchnout. Opět si nikdo není jistý, jak to dokázala, ale Alice ovládala velmi mocné síly. A potom…" zarazila se a upila čaje.

"A potom?" zopakovala jsem. Konečně na mě pohlédla.

"Zavraždili ji. L'Occhio di Dio."

"Jak si můžete být jistí, že…"

"Mají velmi výrazný rukopis," přerušila mě důrazně.

"V každém případě Lucy zůstala na Hecate, aby ji mohla Rada pozorovat."

"Cože, jako vědecký pokus?" nechtěla jsem to říct tak naštvaně, ale byla jsem dost vyděšená.

"Alice byla neuvěřitelně mocná. Byla nejsilnějším jedincem Prodigia v dějinách. Rada se nutně potřebovala dozvědět, jestli se její moc přenesla na dceru, která byla napůl člověk."

"A přenesla?"

"Ano. A od ní i na tvého otce." Zadívala se mi do očí.

"A na tebe."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama