close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

14. Kapitola

4. prosince 2014 v 12:06 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

14. Kapitola





Po tomhle krátkém rozhovoru mi dala paní Casnoffová na zbytek odpoledne volno, abych, jak řekla, "přemýšlela o tom, co jsem se dozvěděla". Na přemýšlení jsem však neměla náladu. Zamířila jsem rovnou do třetího patra. V malém výklenku na chodbě stála řada červených telefonů, které směli studenti používat. Byly zaprášené; většina studentů Hecate se uměla se svými rodinami spojit bez telefonů. Upíři mohli použít telepatii, ale Jenna to nevyužívala. Lykantropové měli něco jako společnou mentalitu smečky a víly posílaly zprávy pomocí větru a létajícího hmyzu. Zrovna dneska ráno jsem viděla, jak Nausicaa něco šeptá vážce. Pokud jde o čarodějnice a kouzelníky, předpokládám, že existovala spousta různých kouzel, jejichž pomocí se dalo na dálku komunikovat - vaše slova se mohla objevit jako nápis na zdi, kočka přenášela váš hlas. Ale já žádné z těch kouzel neznala, a i kdyby, stejně bych je mohla použít jen s jinými čarodějnicemi. Máma byla člověk, volala jsem jí tedy lidským způsobem. Zvedla jsem telefon a zamračila se, protože mi sluchátko klouzalo ze zpocené dlaně. O pár vteřin později už jsem s ní mluvila.

"Můj táta je šéf Rady," vyhrkla jsem ještě dřív, než mě stihla pozdravit. Slyšela jsem, jak si povzdechla.

"Ach, Sophie, chtěla jsem ti to říct."

"Ale neřekla," upozornila jsem ji a cítila, že se mi stáhlo hrdlo.

"Sophi…"

"Neřeklas mi vůbec nic." Oči mě pálily a hlas jsem měla zastřený.

"Neřeklas mi, kdo je můj otec, neřeklas mi, že jsem nejspíš nejmocnější čarodějnice ze všech. Neřeklas mi, že táta byl ten, kdo… kdo mě sem poslal."

"Neměl na vybranou," vysvětlovala unaveně.

"Kdyby nepotrestal vlastní dceru, jak by vypadal před ostatními?" Otřela jsem si tvář hřbetem dlaně.

"Jasně, rozhodně bych nechtěla, aby vypadal špatně."

"Broučku, zavolám tvému otci a všechno to vyřešíme…"

"Proč jsi mi neprozradila, že mě chce někdo zabít?" Mamka zalapala po dechu.

"Kdo ti to řekl?" naléhala. Zněla ještě rozzlobeněji než já.

"Paní Casnoffová," odpověděla jsem. Hned poté, co mi oznámila šokující novinku o mých schopnostech, mi pověděla, že mě táta poslal na Hecate mimo jiné i proto, abych byla v

bezpečí.

"Nemůžeš mu to mít za zlé," obhajovala ho.

"L'Occhio di Dio zavraždilo v roce 1974 i Lucy a tvého otce se mnohokrát pokoušeli připravit o život. Prvních patnáct let tvého života se mu dařilo tvou existenci utajit. Ale teď… Bylo jen otázkou

času, kdy se o tobě L'Occhio di Dio dozví, v normálním světě by ses jim neubránila."

"A co… co ty Irky?" zajímalo mě. Když jsem se před chvílí ptala paní Casnoffové, uhnula pohledem.

"Brannickovy teď nepředstavují žádný problém." Bylo mi jasné, že lže, ale byla jsem tak vyděšená, že jsem nic neřekla.

"Je to pravda?" naléhala jsem teď na mamku.

"Poslal mě sem táta proto, že mi hrozí nebezpečí?"

"Chci, abys mi okamžitě dala k telefonu paní Casnoffovou," vyhnula se mamka odpovědi. V jejím hlase jsem slyšela zlost i

strach.

"Je to pravda?" zopakovala jsem.

Když neodpověděla, zaječela jsem

do sluchátka: "Je to pravda?"Na chodbě se otevřely dveře a já se ohlédla. Spatřila jsem,

jak ze dveří vykoukla Taylor. Když uviděla, že to jsem já, jen zavrtěla hlavou a dveře zavřela.

"Sophinko," říkala máma,

"podívej… Promluvíme si o tom, až přijedeš domů na zimní prázdniny, platí? Nechci to s tebou

probírat po telefonu."

"Takže to je pravda," rozplakala jsem se.

Na druhé straně bylo ticho tak dlouho, až mě napadlo, že možná zavěsila. Pak si povzdechla.

"Promluvíme si o tom později." Práskla jsem se sluchátkem. Telefon nespokojeně zařinčel.Svezla jsem se podél zdi k zemi, přitáhla kolena k tělu a opřela si o ně čelo.Dlouho jsem tak seděla, pomalu se nadechovala a vydechovala a snažila se zastavit příval slz. Cítila jsem se trošku provinile, že nejásám nad tím, že jsem superčarodějnice. Nejásala jsem. Zářící kůži, poletující vlasy a ubližování obyčejným lidem bych radši nechala Elodii. Klidně bych si pořídila malou čajovnu, kde bych prodávala knížky o astrologii a čakrách. To by mě bavilo. Nosila bych rozevlátý fialový

hábit… Zvedla jsem hlavu a přestala fňukat. A znovu mi naskočila husí kůže. Spatřila jsem, že na konci chodby stojí ta dívka od rybníka. Zblízka jsem viděla, že je stará zhruba jako já. Mračila se na mě a já si všimla, že se jí zelené šaty vlní kolem lýtek, jako by tu foukal vítr. Než jsem stihla otevřít pusu, abych se jí zeptala, co je zač, otočila se na podpatku a odešla. Poslouchala jsem, jestli uslyším její kroky na dřevěném schodišti, ale žádný zvuk se neozval. Teď jsem neměla husí kůži jen na krku, ale na celém těle. Možná bylo zvláštní chodit do školy s lykantropy a pořád se bát duchů, ale tahle situace byla víc než děsivá. Tuhle dívku jsem potkala už potřetí a pokaždé si mě pozorně prohlížela. Ale proč? Pomalu jsem se postavila a vydala se po chodbě. Zarazila jsem se, než jsem zahnula za roh. Měla jsem strach, že tam stojí a čeká na mě. Co by ti asi udělala, Sophie? Pomyslela jsem si. Zakřičela by "Baf"? Prošla by skrz tebe? Proboha, vždyť je to duch! Zatajila jsem dech a vykročila. A narazila jsem do něčeho pevného.

Chtěla jsem křičet, ale z úst se mi

vydralo jen tlumené:

"Urrrgh!"

Zachytily mě něčí ruce.

"Páni," uchichtla se Jenna.

"Á. Ahoj," vyhrkla jsem a zaplavila mě úleva.

"Jsi v pořádku?" Ustaraně mě pozorovala.

"Byl to dlouhý den." Pousmála se.

"To chápu. Slyšela jsem, co se stalo s Vandy." Zasténala jsem. Mezi všemi rodinnými tajemstvími, vrahy a duchy jsem zapomněla na akutní nebezpečí.

"Můžu si za to sama. Ani na vteřinu jsem neměla uvěřit Elodii."

"Tos neměla," přisvědčila Jenna a odhodila si růžový pramen z čela.

"Vážně máš službu ve sklepě až do konce pololetí?"

"Jo. A o co tam vlastně jde?"

"Je to tam děsný," odpověděla rozhodně.

"Rada tady skladuje všechny zavržené magické artefakty. Jsou prostě poházené ve sklepě. Lidé, kteří mají službu ve sklepě, se ty krámy pokoušejí zkatalogizovat."

"Pokoušejí?"

"No, sice to jsou krámy, ale kouzelné krámy, takže se přemisťují. Katalogizace nemá smysl, protože nezůstávají na stejném místě."

"Super," zamumlala jsem.

"Pozor, Sophie. Pijavice se tváří vyhladověle." Na konci chodby za Jennou jsem spatřila Chaston. Nikdy jsem ji neviděla bez Elodie a Anny, bylo to trochu znepokojivé.

Chaston se na nás ušklíbla, ale vypadalo to spíš, jako by napodobovala Elodii než jako opravdové ušklíbnutí.

"Sklapni, Chaston," odsekla jsem.

"K večeři bude čarodějnice," zasmála se škodolibě a zmizela ve svém pokoji. Jenna vedle mě byla ještě bledší než obvykle. Možná to byla jen hra světel, ale na okamžik se mi zdálo, že jí rudě září oči.

"Pijavice," utrousila.

"To je novinka."

"No tak," zatřásla jsem s ní.

"Neber je vážně. Hlavně tuhle ne. Nestojí za to."

Jenna přikývla.

"Máš pravdu." Pořád však hleděla na dveře Chastonina pokoje.

"Půjdeš se mnou na Druhy Lykantropů?" Zavrtěla jsem hlavou.

"Casnoffová mi dneska dala volno." Díky bohu se mě Jenna nezeptala proč.

"Tak jo, uvidíme se na večeři." Jenna odešla. Uvažovala jsem, že bych si mohla jít lehnout nebo si číst do pokoje, ale místo toho jsem zamířila dolů do knihovny. Už mi nepřipadala tak zchátralá, stejně jako zbytek budovy. Křesla vypadala mnohem pohodlněji a přívětivěji. Brzy jsem našla, co jsem hledala. Kniha byla černá, hřbet měla polámaný. Na deskách nebyl žádný název, jen ohromné zlaté oko. Posadila jsem se do křesla, skrčila nohy pod sebe a otevřela svazek v polovině. Narazila jsem na několik lesklých stran s obrázky. Většinou šlo o reprodukce maleb, ale našla jsem i několik fotek polorozpadlého zámku v Itálii, který měl být centrálou L'Occhio di Dio. Listovala jsem, dokud jsem nenarazila na obrázek, který mi byl povědomý z máminy knihy. Byl přesně tak příšerný, jak jsem si pamatovala. Čarodějnice ležela na zádech, oči plné děsu, tmavovlasý muž se nad ní skláněl se stříbrným nožem v ruce. Na hrudi měl vytetované Oko. Od obrázků jsem přesunula pozornost k textu. Sdružení vzniklo v roce 1129 ve Francii jako odnož řádu templářů. Původně šlo o skupinu svatých rytířů, jejichž posláním bylo zbavit svět démonů. Brzy se přesunuli do Itálie, kde získali oficiální název, L'Occhio di Dio, Boží oko. Zviditelnili se brutálními činy proti členům Prodigia. Napadali také všechny lidi, kteří Prodigiu pomáhali. V průběhu let se ze svátých bojovníků stalo něco jako teroristická organizace. L'Occhio di Dio je dnes tajná organizace elitních

vrahů, která má jediný cíl - naprostou likvidaci Prodigia.

"No, to je paráda," zamumlala jsem a listovala dál. Zbytek knihy popisoval vůdce skupiny a jejich

nejvýznamnější oběti z řad Prodigia. Pročítala jsem seznam jmen, ale Alici Barrowovou jsem nikde nenašla. Možná se paní Casnoffová spletla a nebyla až tak důležitá.Už jsem chtěla vrátit knihu do police, ale mou pozornost náhle upoutala černobílá ilustrace, ze které mi přeběhl mráz po zádech. Zobrazovala čarodějnici, která ležela na posteli, hlavu zvrácenou ke straně, oči prázdné. Za ní stáli dva muži v černém a hleděli na tělo. Košile měli rozevřené, takže jsem dobře viděla tetování na jejich hrudi. Jeden z nich držel dlouhý špičatý kolík. Druhý držel nádobu s podezřele vypadající černou tekutinou. Podívala jsem se na popisek u ilustrace. Přestože je známo, že Oko své oběti nejčastěji popravuje tak, že jim vyjme srdce, víme i o případech, kdy odčerpali z těla krev. Není jasné, zda se tak snaží svalit vinu na upíry nebo mají i jiný důvod. Otřásla jsem se a prohlížela si čarodějnici na obrázku. Na krku neměla na rozdíl od Holly žádné rány, ale očividněji muži

nějakým způsobem krev odebrali. Ale to je nesmysl, nesmím vyšilovat. Byli jsme na ostrově, který chránilo víc obranných kouzel, než jsem dokázala spočítat. Nikdo z L'Occhia di Dio se sem nemohl bez povšimnutí dostat. Znovu jsem začala listovat knihou a hledala zmínky o tom, že by se Oko dostalo přes ochranná kouzla, ale dočetla jsem se jen to, že Oko nepoužívá kouzla, nýbrž brutální sílu. Později jsem si vzala knížku do pokoje a ukázala ilustraci Jenně. Myslela jsem, že ji to bude zajímat. Místo toho na obrázek jen mrkla, odvrátila se a vlezla si do postele.

"L'Occhio di Dio takhle nezabíjí," poznamenala, když zhasla.

"Nikdy nic netají. Chtějí, aby všichni věděli, že to je jejich práce."

"A jak to víš?" zeptala jsem se. Potichu ležela a já myslela, že mi neodpoví.

Pak se ze tmy ozvalo: "Protože jsem je viděla."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama