15. Kapitola
Dva dny poté mi začala služba ve sklepě. Rovnou chci zdůraznit, že jsem nikdy předtím v žádném
sklepě nebyla. Vlastně jsem neviděla důvod, proč by měl kdokoli chodit do sklepa, pokud nešel pro víno. Tenhle sklep byl obzvlášť nehostinný. Místo podlahy byla na zemi jen udusaná hlína… hnus. Vzduch uvnitř byl chladný, i když venku bylo vedro, a páchlo to tam zatuchlinou. K tomu si připočtěte vysoký strop s obnaženými žárovkami, jediné maličké okýnko s výhledem na haldu kompostu za školou a nekonečné police plné zaprášených krámů. Okamžitě jsem pochopila, že celé pololetí služby ve sklepě bude pořádná otrava. A aby toho nebylo málo, Vandy rozhodla, že budeme chodit do sklepa třikrát týdně hned po večeři. Takže všichni ostatní se poflakovali ve svých pokojích nebo psali jeden z mnoha nekonečných esejů pro lorda Byrona, jen já a Archer jsme katalogizovali hromadu harampádí, které bylo podle Rady tak důležité, že ho nechtěli vyhodit, ale ne tak významné, aby stálo za to skladovat ho v londýnské centrále. Jenna se mi ráno snažila vylepšit náladu.
"Aspoň tam budeš s pěkným klukem."
"Archer se mi už dávno nelíbí," odsekla jsem.
"Snažil se mě zabít a jeho holka je satan." Musím se ale přiznat, že jak jsme tak vedle sebe stáli ve
sklepě a poslouchali Vandy, která nám vyjmenovávala, co všechno tu máme dělat, po očku jsem po něm pokukovala a zjistila, že se mi pořád ještě líbí, i když má vražedné sklony a zákeřnou holku. Jako vždy měl kravatu povolenou a rukávy košile ohrnuté. Pozoroval Vandy znuděným pohledem, ruce zkřížené na hrudi. Neuvěřitelně mu to slušelo. Proč si ze všech lidí na světě musel vybrat zrovna Elodii? To není fér. Prostě mi nepřipadáspravedlivé, aby…
"Slečno Mercerová!" štěkla Vandy a já nadskočila a málem ztratila rovnováhu. Zachytila jsem se sloupku, který vedle mě stál, a Archer mě popadl za loket. Pak na mě zamrkal a já okamžitě obrátila pozornost k Vandy, jako by byla ten nejzajímavější člověk, jakého jsem kdy potkala.
"Potřebujete něco zopakovat, slečno Mercerová?" ušklíbla se.
"N-ne. Všemu rozumím," vykoktala jsem. Chvíli na mě zírala. Mám pocit, že se snažila vymyslet, jak mě vtipně setřít. Ale stejně jako většina podlých lidí byla i Vandy hloupá, takže nakonec jen něco zabručela, procpala se mezi mnou a Archerem a vyšla po schodech nahoru.
"Budete tady hodinu!" zavolala ještě. Prastaré dveře zasténaly, jak je zavírala, a potom se k mému zděšení ozvalo hlasité cvaknutí.
"Ona nás tady zamkla?" Obrátila jsem se úzkostně k Archerovi.
"Jo," odpověděl a seběhl ze schodů. Popadl jeden ze seznamů, které nám Vandy nechala na polici plné sklenic.
"A… není to nezákonné?" Usmál se, ale nevzhlédl od svého seznamu.
"Vážně by ses měla zbavit těch směšných lidských představ o zákonech, Mercerová."
Najednou se na mě podíval, oči rozšířené. "Á! Právě jsem si na něco vzpomněl." Odložil seznam a chvíli něco lovil v kapse.
"Tady to je," přistoupil ke mně a do dlaně mi vtiskl něco lehkého. Prohlédla jsem si to. Byly to papírové kapesníčky.
"Seš zmetek." Mrskla jsem mu kapesníčky k nohám a utekla od něj. Obličej jsem měla celý rudý.
"Není divu, že chodíš s Elodií," zamumlala jsem a popadla svůj seznam. Okázale jsem listovala jeho stránkami. Bylo jich dvacet a na každé z nich zhruba padesát položek. Očima jsem se zarazila u některých z nich, například u: oprátka - Rebbeca Nurseová a uťatá ruka - A. Voldari. Odtrhla jsem prvních deset stran a podala je i s propiskou Archerovi.
"Vezmi si tuhle půlku," rozhodla jsem a vyhýbala se jeho pohledu. Pak jsem přešla k polici co nejdál od něj, k té přímo pod oknem. Nehybně stál a já poznala, že mi chce něco říct. Nakonec si
však jen povzdechl a odešel na opačnou stranu místnosti. Dobrou čtvrthodinu jsme pracovali v naprostém tichu. I když nám Vandy nekonečně vysvětlovala, co máme dělat, bylo to docela snadné, i když neuvěřitelně únavné. Museli jsme prohlížet předměty na policích, pak je najít v seznamu a zapsat, na které polici a v které přihrádce jsou. Jediný problém představovalo to, že věci nebyly nijak označené, takže bylo občas náročné zjistit, co vlastně některé názvy představují. Třeba na polici G v přihrádce 5 ležel kus červené látky, který mohl být: část obálky grimoáru - C. Catellan nebo: útržek slavnostního roucha - S. Cristakos. Taky to nemuselo být ani jedno z toho, jelikož to mohl klidně být jeden z předmětů na Archerově seznamu. Určitě by nám to šlo rychleji, kdybychom spolupracovali, ale já ještě pořád zuřila kvůli těm kapesníčkům. Sehnula jsem se a zvedla omlácený kovový bubínek. Prohlížela jsem seznam, ale nic neviděla. Věděla jsem, že před ním nemám brečet, ale nemohla jsem uvěřit, že by byl Archer vážně takový hajzl a utahoval si ze mě kvůli tomu. Sice jsme nebyli nejlepší kámoši, ale měla jsem pocit, že jsme se ten první večer trochu sblížili. Očividně ne.
"Byl to jen vtip," vyhrkl náhle. Otočila jsem se a zjistila, že stojí vedle mě.
"To je fuk." Znovu jsem se obrátila k polici.
"Cos myslela tou hláškou o mně a Elodii?" vyptával se. Otráveně jsem vydechla a přešla k polici H. "Vážně je to tak těžké pochopit? Parádně si ze mě vystřelila, takže je jasný, že ty, její kluk, se mi taky budeš posmívat. Je skvělé, když mají partneři stejné koníčky."
"Hele," vyštěkl.
"Ten Elodiin fórek sem dostal i mě, vzpomínáš? Snažil jsem se ti pomoct."
"Nikdo se tě o to neprosil." Předstírala jsem, že upřeně pozoruju něco, co vypadalo jako lístky plovoucí v jantarové tekutině. Pak mi došlo, že to nejsou lístky ale droboučké mrtvolky víl. Potlačila jsem nutkání odhodit nádobu a zaječet:
"NEEEEEEEEEEEEE BLEEEEEEE!" Pročítala jsem stránky a hledala něco jako
"malé mrtvé víly".
"No, jen se neboj," odsekl a listoval svým seznamem.
"Už se to víckrát nestane." Chvíli jsme oba mlčky hleděli do papírů.
"Nevidělas něco, co by vypadalo jako přehoz na oltář?" zeptal se nakonec.
"Zkus polici G, přihrádku 5," odpověděla jsem. Pak z něj zničehonic
vypadlo: "Není špatná, abys věděla. Myslím Elodie. Jenom ji musíš líp poznat."
"Tak jste spolu začali chodit?"
"Cože?" Nervózně jsem polkla. Nechtěla jsem, aby mi tu Archer básnil o Elodii, ale zároveň jsem byla pěkně zvědavá.
"Jenna mi říkala, že jsi kdysi Elodii taky nesnášel. Co se změnilo?" Pohlédl stranou a začal náhodně zvedat různé předměty, které vůbec nevnímal.
"Ona se změnila," začal potichu vysvětlovat. "Když Holly umřela - už jsi slyšela o Holly?" Přikývla jsem.
"Jennina spolubydlící. Elodie, Chaston a Anna mě už informovaly." Zajel rukou do tmavých vlasů. "Jasně. Ještě pořád z toho obviňují Jennu. Každopádně, Elodie a Holly se spolu zpočátkuhodně kamarádily, a já byl s Holly zasnoubený…"
"Cože," zarazila jsem ho.
"Zasnoubený?" Zatvářil se zmateně.
"Jo. Každá čarodějnice se o svých třináctých narozeninách zasnoubí s vhodným kouzelníkem. Rok
poté co získá své schopnosti." Zamračil se.
"Jsi v pořádku?" zeptal se. Asi jsem se tvářila pěkně zmateně. Ve třinácti jsem uvažovala maximálně o tom, jestli nějakému klukovi dovolím, aby mi strčil jazyk do pusy. Zásnuby se mě v nejmenším netýkaly.
"Jo, jsem," zamumlala jsem. "Jenom je to strašně zvláštní. Jako u Jane Austenové."
"Není to tak špatný."
"Jasně. Dohodnutá manželství puberťáků jsou bezva nápad." Zavrtěl hlavou.
"Nevzali jsme se, jenom jsme byli zasnoubení. A čarodějnice má právo odmítnout nebo přijmout zasnoubení a později si to rozmyslet. Ale většinou partnerství fungují. Páry se dávají dohromady tak, aby se doplňovaly jejich schopnosti, osobnosti a tak."
"To je fuk. Nedokážu si představit, že bych měla snoubence."
"Ale nejspíš ho máš."Zůstala jsem na něj zírat.
"Prosím?"
"Tvůj táta je hodně významný. Určitě pro tebe ve tvých třinácti domluvil partnera." Do téhle debaty jsem se vůbec nechtěla pouštět. Nesnesla bych pomyšlení na to, že někde čeká kouzelník, který mě chce jednoho dne učinit svou paní. Co když chodí sem na Hecate? Co když to je ten kluk, co vedle mě sedí na Vývoji magie a páchne mu z pusy? Umínila jsem si, že se na to budu muset zeptat mámy, až se s ní rozhodnu zase začít mluvit.
"Dobře. Nechme to být. Radši vyprávěj dál," pobídla jsem Archera.
"Nevím, jestli si někdo uvědomil, jak moc s Elodii zamávala Hollyina smrt. V létě jsme spolu začali mluvit o Hecate a Holly, a pak už to nějak pokračovalo…"
"Ušetři mě trapných podrobností," pousmála jsem se, i když mě píchlo u srdce. Takže ji měl vážně rád. Pohrávala jsem si s tajným snem, že to celé jen hraje, aby se s ní mohl veřejně rozejít a udělat jí pořádnou ostudu. Pokud možno v přímém přenosu v televizi.
"Hele, zařídím, aby ti Elodie a její kámošky daly pokoj, platí? Vážně bys jí měla zkusit dát další šanci. Přísahám, že hluboko v ní něco je." Bez uvažování
jsem vyhrkla: "Říkala jsem, abys mě ušetřil trapných podrobností." Na okamžik mi nedošlo, co jsem vlastně řekla. A pak jsem začala tu svou sarkastickou pusu proklínat. Celá zrudlá jsem pohlédla na Archera. Nevěřícně na mě civěl. A pak vybuchl smíchy. Taky jsem se začala hihňat a za chvilku jsme už oba seděli na hliněné podlaze a utírali si z očí slzy smíchu. Už ani nevím, kdy jsem se s někým naposledy smála. Nebo kdy jsem naposledy udělala přisprostlý vtípek. Bylo mi neuvěřitelněcdobře. Na okamžik jsem zapomněla, že jsem nejspíš plná zla a že mě pronásleduje duch. Bylo to příjemné. Strašně příjemné.
"Věděl jsem, že budeš fajn, Mercerová," vypravil ze sebe, když se konečně přestal řehtat. Byla jsem šťastná, že své rudé tváře můžu svést na smích.
"Ale počkej," napadlo mě, když jsem se opřela o jednu z poliček, abych popadla dech.
"Pokud se každá čarodějnice ve třinácti letech zasnoubí, nemá si Elodie brát někoho jiného?" Přikývl.
"Ale už jsem ti říkal, že to je dobrovolné. Zasnoubení se vždycky může zrušit. Totiž, jsem dost dobrá partie."
"A taky seš skromnej," dodala jsem a hodila po něm propiskou. Bez obtíží ji chytil. Nad námi děsivě zaskřípaly dveře a oba jsme provinile vyskočili, jako bychom dělali něco nepřístojného. Najednou mi hlavou projela představa mě a Archera, jak se líbáme mezi policemi, a cítila jsem, že se mi ruměnec z tváří rozlil do celého těla. Bezděky jsem zrakem zabloudila k jeho rtům. Pak jsem si všimla, že se na mě nevyzpytatelně dívá. Znovu mi jeho pohled vyrazil dech, stejně jako té první noci na schodech. Byla jsem vlastně vděčná, když
Vandy zavolala: "Mercerová! Crossi!" Její přísný drsný hlas zafungoval stejně jako studená sprcha a kouzlo okamžiku se vytratilo. Než jsme vyšli ze sklepa, mé chlípné myšlenky zmizely.
"Ve středu ve stejný čas na stejném místě," upozornila nás Vandy, když jsme oba pádili k hlavnímu schodišti. Elodie na Archera pochopitelně čekala ve společenské místnosti ve druhém patře. Seděla na ošuntělém modrém gauči. Nedaleká lampa zalévala její dokonalou pleť zlatým světlem a zvýrazňovala rudé odlesky ve vlasech. Otočila jsem se k Archerovi, ale on zíral na Elodii… tak,
jako já zírala na něj. Ani jsem se s ním nerozloučila. Jen jsem vyběhla po schodech do svého pokoje. Jenna tam nebyla. Po všech těch odporných věcech, na které jsem sahala ve sklepě, jsem zoufale potřebovala sprchu. Z kufru jsem vytáhla ručník a z komody kalhoty od pyžama a tílko. Naše patro bylo v podstatě prázdné. Kluci a holky museli být ve svých patrech až od devíti, bylo teprve sedm. Předpokládala jsem, že jsou všichni ještě dole. Pořád ještě jsem přemýšlela o Archerovi a o tom, jak je to na houby, když se zakoukáte do někoho, kdo chodí s bohyní. Došla jsem ke koupelně a otevřela dveře. Místnost byla plná páry, bylo sotva vidět před sebe. Vešla jsem dovnitř a na chodidlech ucítila vlažnou vodu. Slyšela jsem, jak do vany teče voda.
"Je tu někdo?" zavolala jsem. Nikdo neodpověděl a mě napadlo, že některá z holek nechala puštěnou vodu jako vtípek. Paní Casnoffová se ale rozhodně smát nebude. Horká voda dvě stě let starým domům nesvědčí. Potom začala pára unikat otevřenými dveřmi. A já spatřila, proč je puštěná voda. Trvalo dlouho, než jsem pochopila, co vlastně vidím. Nejdřív jsem si myslela, že Chaston jenom usnula ve vaně a voda je růžová od soli do koupele. Pak mi došlo, že nemá oči zavřené, ale napůl otevřené, jako by byla opilá. A že je voda růžová od její krve.










