16. Kapitola
Všimla jsem si dvou vpichů pod linií její čelisti. Na obou zápěstích měla řezné rány, ze kterých odkapávala na podlahu krev. Bez přemýšlení jsem k ní přiskočila a začala odříkávat hojící kouzlo. Nestálo za moc, to jsem věděla. Podařilo se mi s ním zatím maximálně vyléčit odřené koleno, ale za pokus to stálo. Sledovala jsem, jak se vpichy na krku lehce stáhly a pak se znovu otevřely. Rozvzlykala jsem se. K sakru, proč moje kouzla stojí za houby? Chastonina víčka se zachvěla. Pak Chaston otevřela ústa, jako by se snažila něco říct.
Rozběhla jsem se ke dveřím. "Paní Casnoffová! Lidi! Pomoc!" Několik lidí nakouklo dovnitř.
"Proboha," zanaříkal někdo.
"Už zase." Na schodech se objevila paní Casnoffová, měla na sobě jen župan a dlouhé vlasy svázané do copu. Jakmile mě spatřila, zbledla. Když jsem viděla, jak je vylekaná, sesypala jsem se. Kolena se mi roztřásla a v očích mě začaly štípat slzy.
"Je… je tam Chaston," vypravila jsem ze sebe.
"Ona… Je tam krev…" Paní Casnoffová mě popadla za ramena a nahlédla do koupelny. Pak se ke mně sklonila. "Sophie, potřebuju, abys co nejrychleji sehnala Cala. Víš, kde bydlí?" Připadalo mi, že mám místo mozku míchaná vajíčka, jako v těch starých protidrogových spotech.
"Správce?" zeptala jsem se hloupě. Co od něj paní Casnoffová chtěla? Copak to byl doktor?
Paní Casnoffová přikývla a stále mi pevně svírala ramena.
"Ano, Cala," zopakovala.
"Bydlí u rybníka. Sežeň ho a řekni mu, co se stalo." Otočila jsem se a běžela ke schodům. Cestou jsem uviděla, že z našeho pokoje vyšla Jenna. Myslím, že na mě volala, ale to
už jsem byla u vchodových dveří a utíkala do noci. I když přes den bylo horko, teď bylo taková zima, až mi na rukou naskákala husí kůže. Jediné světlo vycházelo z budovy školy za mnou, ohromná okna vytvořila na trávníku ještě větší světlé obdélníky. Věděla jsem, že rybník je nalevo. Otočila jsem se tím směrem a nepřestávala běžet, studený vzduch mi projížděl plícemi jako nůž. Stěží jsem rozeznávala tmavý obrys něčeho, o čem jsem doufala, že je Calův dům, a ne třeba kůlna nebo něco takového. I když jsem se snažila nepropadnout panice, pořád jsem před očima viděla Chaston a její krev stékající na černobílé dlaždičky. Doběhla jsem blíž a byla ráda, že to je opravdu dům. Slyšela jsem zevnitř hudbu a v oknech se svítilo. Lapala jsem po dechu a nebyla si jistá, jestli vůbec zvládnu mluvit. Bušila jsem na dveře sotva tři vteřiny. Pak se otevřely a
přede mnou stál Cal. Předpokládala jsem, že bude starý, robustní a nabručený. Překvapilo mě, že před sebou vidím toho kluka, kterého jsem zahlédla včera, a myslela si, že je něčí starší bratr. Nemohlo mu být víc než devatenáct a tvářil se trochu naštvaně.
"Studenti nesmí…" začal, ale já ho přerušila.
"Poslala mě pro vás paní Casnoffová. Jde o Chaston. Je zraněná." Jakmile jsem řekla paní Casnoffová, zabouchl za sebou dveře, proběhl kolem mě a uháněl přes dvůr k domu. Úprk sem mě vyčerpal, takže jsem s Calem nezvládla držet krok. Když jsme se dostali k Chaston, byla už venku z vany a zabalená do ručníku. Díry na krku měla ovázané, zápěstí taky. Pořád ale byla příšerně bledá, oči zavřené. Elodie a Anna stály u umyvadla v pyžamech, objímaly se a popotahovaly. Paní Casnoffová klečela Chaston u hlavy a něco mumlala. Nepoznala jsem, jestli ji utěšovala nebo kouzlila. Při našem příchodu vzhlédla, a když spatřila Cala, po tváři se jí rozlila úleva. Najednou vypadala spíš jako něčí babička než jako obávaná ředitelka.
"Díky bohu," zašeptala. Postavila se a já si všimla, že má hedvábný župan od kolen promočený a nejspíš dočista zničený. Vůbec to nevnímala.
"Do kanceláře," přikázala Calovi. Poklekl a zvedl Chastondo náruče. Paní Casnoffová vyšla na chodbu a rukama rozhrnovala dav studentů shromážděný před koupelnou.
"Udělejte nám prosím místo. Ujišťuji vás, že slečna Burnettová bude v pořádku. Stala se jen malá nehoda." Všichni ustoupili a ze dveří vystoupil správce s Chaston v náručí. Hlava se jí opírala o jeho hruď a bylo vidět, že její rty jsou úplně fialové. Když odešli do ředitelčiny kanceláře, zaslechla jsem za sebou povzdech.
"Tý jo." Otočila jsem se a uviděla Siobhan, jak se opírá o rám dveří.
"Co koukáš?" zeptala se.
"Netvrď mi, že bys neobětovala trošku krve za to, aby tě nesl někdo takový." Vtom z koupelny vyšly Elodie a Anna, obě bledé a roztřesené. Pak Elodie upřela pohled na něco za mnou.
"Bylas to ty!" vyštěkla. Obrátila jsem se a viděla, že před naším pokojem stojí Jenna.
"Tys to udělala," pokračovala Elodie a pomalu kráčela kJenně, která byla buď neskutečně statečná, nebo úplně šílená, protože dál stála a zírala na Elodii. Nálada na chodbě se změnila. Všichni jsme se sice báli o Chaston, ale na druhou stranu jsme se těšili na souboj Elodie a Jenny. Možná proto, že jsme potřebovali myslet na něco jiného než na kaluže krve v koupelně, možná proto, že puberťačky jsou odporná stvoření, která ráda sledují hádky. Kdo ví? Jenna na okamžik zneklidněla a sklopila zrak. Když znovu zvedla hlavu, měla v očích zpátky svůj běžný, znuděný pohled.
"Nevím, o čem to tady mluvíš."
"Lhářko!" vykřikla Elodie a po tvářích se jí řinuly slzy.
"Jste vrazi, vy všichni upíři. Nepatříte sem."
"Má pravdu," ozval se někdo a já uviděla, jak se davem prodírá Nausicaa. Křídla se jí chvěla a vířila vzduch. Za ní stála Taylor, oči rozšířené. Jenna se zasmála, ale znělo to nuceně. Rozhlédla jsem se a zjistila, že dav kolem ní prořídl a ona najednou vypadala drobounce a opuštěně.
"A co má být?" zeptala se trošku roztřeseným hlasem.
"Vy jste nikdy nezabili? Žádná čarodějnice, lykantrop nebo víla? Upíři jsou jediní, kteří kdy komu vzali život?" Všechny oči se upíraly na Elodii. Myslím, že jsme čekali, že skočí Jenně po krku. Ale Elodie byla mocná a dobře to věděla. V zelených očích
jí zajiskřilo, když se pohrdavě ušklíbla.
"Co ty o tom víš? Ani nepatříš k Prodigiu." Všichni jsme najednou vydechli. Elodie to řekla. Řekla to, co si všichni mysleli, ale nikdo nahlas nevyslovil.
"Naše rodiny jsou prastaré," pokračovala Elodie. Byla bledá
až na rudé skvrny na tvářích.
"Jsme potomci andělů. A co jsi ty? Ubohý človíček, ze kterého se krmil parazit. Jsi nestvůra." Jenna se třásla.
"Já že jsem nestvůra? A co jsi potom ty, Elodie? Holly mi prozradila, o co se pokoušíte."Očekávala jsem, že jí Elodie odsekne, ale zbledla ještě víc. Anna přestala plakat a svírala Elodii rameno. "Půjdeme," naléhala vysokým hlasem.
"Nevím, o čem to mluvíš," vypravila ze sebe nakonec Elodie a vypadala vyděšeně.
"Ale víš. Ten váš coven se snažil vyvolat démona." Myslela jsem, že každý zalapá po dechu. Já rozhodně po dechu zalapala. Ale zbytek chodby nic. Elodie jen zírala na Jennu, Anna pofňukávala. Pod jejím pohledem začala Jenna blábolit. "Tvrdila, že
chcete větší moc a že chcete dělat vyvolávací rituál, že k tomu
potřebujete oběť. Musíte démona nakrmit… nakrmit ho
někým…" Elodie se vzpamatovala.
"Démona? Ty si myslíš, že bychom tu mohly vyvolat démona, a paní Casnoffová, Vandy a Rada by to nechaly bez povšimnutí? Prosím tě." Někdo se uchechtl a napětí povolilo. Když se směje jeden, můžou se smát všichni, a tak se smáli. Jenna tam stála a snášela ten výsměch déle, než bych to dokázala já. Pak se kolem mě protáhla a zmizela v našem pokoji a zabouchla za sebou dveře. Jakmile odešla, spustil se šepot. Nausicaa se naklonila k Siobhan.
"Kdo z nás to bude příště?" Siobhanina modrá křídla se třásla.
"Jenom jsem letěla, abych stihla autobus! Nezasloužím si být tu zavřená s vrahy!"
"Jenna není vrah," řekla jsem a uvědomila si, že to nevím jistě. Byla upír. Upíři se živí lidmi. A možná čarodějnicemi. Ne. Rychle jsem tu myšlenku zahnala, i když jsem si vzpomněla na to, jak se Jenna snažila nedívat na mou krev prvního dne školy. K mému překvapení se ozvala Taylor. "Sophie má pravdu. Nemáme žádný důkaz, že Jenna někoho zabila." Nemám ponětí, jestli to řekla proto, že tomu skutečně věřila, nebo jen proto, že chtěla naštvat víly, ale tak jako tak jsem jí byla vděčná.
"Díky," šeptla jsem jí vděčně, ale vtom mezi mě a Taylor vstoupila Beth.
"Být tebou, neposlouchám nic, co Sophie Mercerová říká, Taylor."
Nevěřícně jsem na Beth zírala. Kam zmizelo kamarádské očichávání vlasů?
"Mluvila jsem s jedním z vlkodlaků a ten říkal, že Sophiin
táta šéfuje Radě." Zaslechla jsem vzrušené mumlání a pár starších holek mě
začalo probodávat pohledy. Mladší se jen tvářily zmateně. Sakra.
"To její táta sem pustil upíry," pokračovala Beth. Zadívala se na mě a já viděla, jak se jí mezi rty zaleskly tesáky.
"Jasně že bude tvrdit, že je Jenna nevinná. Jinak by mohl její táta přijít o místo." Tímhle jsem se nehodlala zabývat.
"Svého otce jsem nikdy neviděla. Rozhodně tu nejsem kvůli jeho politickým záležitostem. Porušila jsem pravidla a odsoudili mě. Stejně jako ostatní." Taylor přimhouřila oči.
"Tvůj táta řídí Radu?" Nestihla jsem ani odpovědět a na schodech se objevila paní Casnoffová. Pořád ještě na sobě měla mokrý župan, ale už nebyla tak bledá, a to bylo dobré znamení.
"Dámy," začala hlasem, který byl zvučný, i když nekřičela.
"Díky Calovi se slečna Burnettová probrala a zdá se, že se
uzdravuje." Kolektivní výdech úlevy a následné špitání mě povzbudilo k tomu, abych se naklonila k Anně.
"Co myslela tím, že je to díky Calovi?" Očekávala jsem uštěpačnou poznámku, ale Anna asi měla moc velkou radost na to, aby byla protivná.
"Je bílý kouzelník," odpověděla.
"Neuvěřitelně mocný. Dokáže vyléčit zranění, se kterými si ostatní čarodějnice a kouzelníci neporadí."
"Proč tedy nevyléčil Holly?" vyptávala jsem se dál, ale ta otázka mi už vynesla pohrdavý pohled. Všechno se vrací k normálu.
"Holly už byla mrtvá, když ji našli. Díky té tvé kámošce. Cal dokáže vyléčit živé; mrtvé vzkřísit neumí. To nedokáže nikdo."
"Aha," vyhrkla jsem a cítila se hloupě, ale Anna už se bavila s Elodii.
"Chastonini rodiče pro ni zítra přijedou," pokračovala.
"Doufám, že Chaston se k nám vrátí po zimních prázdninách."
"Řekla něco?" zajímala se Elodie.
"Řekla, kdo to udělal?" Paní Casnoffová se zamračila.
"Zatím ne. Doporučuji vám všem, dámy, abyste se pořádně zamyslely, než začnete roznášet
fámy o tomto incidentu. Bereme celou věc nesmírně vážně a paniku tady rozhodně nepotřebujeme." Elodie otevřela ústa, ale pohled paní Casnoffové zastavil její další poznámky.
"Tak," zatleskala ředitelka.
"Všichni do postelí. Ráno si o všem můžeme promluvit."










