17. Kapitola
Když jsem se vrátila do pokoje, Jenna seděla na komodě u okna. Čelem se opírala o kolena.
"Jenno?" Ani na mě nepohlédla.
"Už je to tu zase. Je to stejný jako s Holly." Zhluboka se nadechla.
"Když jsem viděla, jak vynášejí Chaston z koupelny… Bylo to naprosto totéž. Rány na krku, pořezaná zápěstí. Jediný rozdíl byl v tom, že Chaston byla bílá. Holly byla skoro… skoro šedivá, když ji vytáhli." Hlas se jí zlomil. Posadila jsem se na postel a položila jí ruku na koleno.
"No tak," utěšovala jsem ji.
"Ty za to nemůžeš." Vzhlédla, oči rudé zlostí.
"Jo, ale všichni si myslí, že jo, nemám pravdu? Všichni si myslí, že jsem zrůda, co pije krev." Seskočila z komody.
"Jako bych o tohle všechno vůbec stála," zamumlala polohlasem.
"Jako bych do týhle zatracený školy chtěla jít."
"Jenno," začala jsem, ale nenechala mě domluvit.
"Nesnáším to tady!" vykřikla. "Nesnáším ty pitomý předměty, jako Dějiny čarodějnictví devatenáctého století. Proboha, tak strašně bych si přála chodit na normální matiku! Chci obědvat, normálně obědvat v jídelně, po škole chodit na brigády, mít normální maturitní ples."
Sedla si na postel, zdálo se mi, že z ní všechen hněv vyprchal.
"Nechci být upír," zašeptala a usedavě se rozplakala. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všechna ta růžová mi poprví nepřipadala veselá; ale smutná, jako by se jejím prostřednictvím Jenna zoufale snažila udržet život, jaký měla předtím. V určitých chvílích je nejlepší nic neříkat a já cítila, že tohle je přesně taková chvíle. Takže jsem si k ní jen přisedla a hladila ji po vlasech, tak jako hladila máma mě ten večer, kdy mi řekli, že půjdu na Hecate. A po chvíli se Jenna opřela o polštáře a začala vyprávět.
"Byla na mě hrozně hodná," spustila tiše.
"Amanda." Nepotřebovala jsem se ptát, kdo je Amanda. Pochopila jsem, že mi konečně prozradí, jak se stala upírem.
"To bylo to nejdůležitější. Nešlo o to, jestli byla hezká, chytrá nebo vtipná. I když to byla taky, ale dostalo mě, že je milá. Nikdo se ke mně předtím takhle nechoval. Když se mi
svěřila s tím, kým je, a že se mnou chce zůstat na věky, nevěřila jsem jí. Nevěřila jsem, dokud jsem neucítila na krku její zuby." Odmlčela se. V pokoji byl slyšet jen vítr, který si pohrával s větvemi dubů.
"Pak přišla proměna, bylo to… úžasný. Připadala jsem si silnější a lepší, chápeš? Jako by byl můj život předtím jen sen. Ty první dvě noci s ní byly nejkrásnější noci v mém životě. A potom ji zabili."
"Kdo?" Pohlédla mi do očí.
"Oko," odpověděla a já se bezděky otřásla.
"Byli dva. Vloupali se do motelu, ve kterém jsme se ukrývaly, a probodli ji kůlem ve spánku. Ale probudila se a začala… začala ječet, oba dva měli co dělat, aby ji udrželi. Já jsem vyskočila, běžela ke dveřím a pak jsem nepřestávala utíkat. Tři dny jsem se schovávala v kůlně na něčí zahradě. Po třech dnech jsem umírala hlady, musela opustit svoji skrýš a ukrást nějaký jídlo v obchodě.
Jakmile jsem strčila do pusy první sušenku, myslela jsem, že umřu… Vyplivla jsem ji. Potom…" zavřela oči a zhluboka se
nadechla.
"Našel mě vedoucí toho obchodu. Klečela jsem na parkovišti. Uviděl obal od sušenek a začal na mě řvát, že zavolá policii, a já…" Znovu se rozplakala a nedokázala se mi podívat do očí. Objala jsem ji kolem ramen, snažila se ji uklidnit řečmi, jak je mi fuk, že pila něčí krev, ale nemohla jsem se na ni dívat.
"Po… potom mi bylo líp. Sedla jsem na autobus do města a našla Amandiny rodiče. Její otec se stal upírem už před lety a změnil celou svou rodinu. Zkontaktovali se s Radou, která mě poslala sem." Znovu na mě pohlédla.
"Takhle to dopadnout nemělo," zanaříkala. "Nechci být takováhle bez Amandy. Souhlasila jsem s tím, že budu upír, jen proto, abychom spolu mohly zůstat navždycky. Slíbila mi to." V očích se jí leskly slzy.
"Ach jo," vyhrkla jsem. "Koho by napadlo, že holky lžou stejně jako kluci?" Povzdechla si, zaklonila se a opřela si hlavu o čelo postele.
"Vyrazí mě odsud."
"Proč?" Změřila si mě nevěřícím pohledem.
"No… mysli. Tu věc s Chaston určitě hodí na mě. Holly byla jedna věc, ale dvě holky během půl roku?" Zavrtěla hlavou.
"Někdo za to musí zaplatit a vsadím se, že to budu já."
"Proč?" zopakovala jsem. Jenna byla na Hecate jediná, koho jsem mohla pokládat za přítele. No, možná že jsem se teď skamarádila s Archerem, ale mé možné zamilování se do něj ho vyřazovalo z kamarádské zóny. Kdyby Jenna odešla, byla bych vydaná na milost Elodii a Anně. Ani náhodou.
"Nemůžeš přece vědět, jestli tě vyhodí. Chaston by si mohla pamatovat, co se jí stalo. Počkej a promluv si s paní Casnoffovou, jo? Do zítřka se všichni trochu uklidní." Posměšně si odfrkla. Bylo mi jasné, že tomu vůbec nevěří.
Po chvilce se zeptala: "Jaká byla vlastně dnešní služba ve sklepě?"
"Parádní."
"A tvoje neuvěřitelně marná láska k Archerovi?"
"Pořád neuvěřitelná. Pořád marná." Přikývla.
"Dobré vědět."
"Cos myslela tím, že se Elodie a její coven pokoušely vyvolat démona?"
"Holly mi tvrdila, že na tom pracují. Paní Casnoffová pořád strašila, že nás všechny zavraždí L'Occhio di Dio, a celý coven se vyděsil. Holly říkala, že si myslely, že když vyvolají démona, budou silnější a ubrání se, kdyby šlo do tuhého."
"A udělaly to?" Zavrtěla hlavou.
"Nevím." Světla zhasla a my zůstaly ve tmě. Z chodby jsem zaslechla vylekaná výkřiky, ale pak zazněl hlas ředitelky.
"Dnes večer máte povinně zhasnuto. Jděte všichni spát." Potácely jsme se tmou, narážely do nábytku a polohlasem nadávaly, ale nakonec každá našla svou postel. S povzdechem jsem se rozvalila. Neuvědomila jsem si, jak jsem vyčerpaná, dokud jsem pod hlavou neucítila měkký polštář. Už jsem skoro spala,
když Jenna zašeptala: "Děkuju."
"Za co?" zamumlala jsem.
"Za to, že jsi kamarádka."
"No teda," vydechla jsem.
"To je ta největší konina, jakou jsem kdy slyšela." Vztekle zavrčela a o vteřinu později mi na hlavě přistál jeden z jejích mnoha polštářů.
"Jenom jsem chtěla být milá," vyprskla, ale bylo slyšet, jak se směje.
"Tak toho nech," odsekla jsem.
"Mám radši protivný a nenávistný kamarádky."
"Platí," odpověděla a za pár minut už jsme obě spaly. Probudil mě Jennin křik a zápach kouře. Celá zmatená jsem se posadila. Do místnosti zářilo ranní slunce a dopadalo přímo na Jenninu postel. Chvilku trvalo, než mi došlo, že ten kouř vychází odtamtud. Z Jenniny postele. Z Jenny. Zoufale se pokoušela postavit, ale nemohla se vymotat z prostěradla a panikařila. Vyskočila jsem z postele a přehodila přes ni svou deku. Přitom jsem zahlédla její ruku. Původně bledá kůže zrudla a na několika místech vřela. Bez přemýšlení jsem Jennu zavřela do skříně. Jakmile byla uvnitř, popadla jsem její deky a nacpala je k mezeře pod dveřmi. Jenna plakala, ale konečně přestala ječet bolestí.
"Co se stalo?" zavolala jsem přes dřevěné dveře.
"Můj kámen krve," vzlykala.
"Zmizel!" Doběhla jsem k její posteli a nakoukla pod ní. Třeba jí jen spadl z krku, říkala jsem si. Třeba se rozbilo zapínání na řetízku nebo se zachytil o polštář. Přála jsem si, aby to tak bylo. Strhala jsem všechno z postele, dokonce jsem i převrátila matrace, ale kámen krve jsem nikde nenašla. Rozzuřila jsem se.
"Počkej tady," zakřičela jsem na Jennu.
"Jako bych mohla někam jít!" odpověděla, ale já už vybíhala ze dveří pokoje. Na chodbě jsem potkala pár holek. Jednu z nich jsem znala z hodin Vývoje magie, Lauru Harrisovou. Když mě uviděla, překvapeně vytřeštila oči. Dorazila jsem k Elodiinu pokoji a zabušila na dveře. Otevřela a já se kolem ní protáhla dovnitř.
"Kde ho máš?"
"Kde mám co?" zeptala se. Pod očima měla tmavé kruhy.
"Jennin kámen krve. Vím, žes jí ho vzala, kde ho máš?" V očích se jí zablesklo.
"Žádnej pitomej kámen krve jsem jí nevzala. I když po tom, co včera večer provedla Chaston, by si
to zasloužila."
"Jenna jí nic neprovedla, ale tys ji mohla zabít!" zařvala jsem.
"Jestli na Chaston nezaútočila ona, tak kdo?" Elodie taky zvýšila hlas. Pod kůží se jí proplétaly nitky světla a vlasy jí začínaly jiskřit. Cítila jsem, jak ve mně pulzuje má vlastní magická síla.
"Třeba ten démon, kterého se snažíte vyvolat," odsekla jsem. Elodie se znechuceně ušklíbla.
"Už včera jsem řekla, že kdyby tu byl démon, paní Casnoffová by o něm věděla. Všichni bychom o něm věděli."
"Co se tu děje?" Obě jsme se otočily a spatřily Annu. Stála ve dveřích, vlasy měla mokré a v ruce ručník.
"Sophie si myslí, že jsme upírce sebraly kámen krve," vysvětlovala Elodie.
"Cože? To je hloupost," odpověděla Anna nepřesvědčivě. Zavřela jsem oči a snažila se ovládnout svůj vztek a sílu. Pak jsem si v duchu představila Jennin náhrdelník a zašeptala:
"Kámen krve." Elodie si pohrdavě odfrkla a pak jsme uslyšely, že se jeden z Anniných šuplíků otvírá. Z hromádky oblečení se vznesl kámen krve, jeho rudý střed se třpytil. Vletěl mi do dlaně a já ho pevně sevřela. Na Elodiině tváři se na okamžik objevilo překvapení. Pak zmizelo.
"Máš, pro co sis přišla, tak zmiz." Anna hleděla do země. Kéž bych jí tak mohla říct něco sžíravého, aby se zastyděla za to, co udělala. Nakonec jsem se rozhodla, že za to nestojí. Vrátila jsem se do našeho pokoje. Jenna už nevzlykala, jen popotahovala. Pootevřela jsem dveře skříně a podala jí kámen krve. Pověsila si ho kolem krku, vylezla ze skříně a posadila se na postel. Prohlížela si popálenou ruku. Posadila jsem se k ní.
"Měla by sis to nechat ošetřit." Přikývla. Oči měla stále ještě zarudlé od pláče.
"Byly to Elodie a Anna?" zeptala se.
"Jo. Teda, Anna. Myslím, že Elodie o tom nevěděla, ale nemůžu říct, že by to neschvalovala." Jenna si povzdechla. Odhrnula jsem jí růžový pramen vlasů z čela.
"Musíš povědět paní Casnoffové, co udělaly."
"Ne," zavrtěla hlavou. "Ani náhodou."
"Jenno, vždyť tě mohly zabít," naléhala jsem. Postavila se a přetáhla si mou deku přes ramena. "Jenom by se tím všechno zhoršilo," vysvětlovala unaveně.
"Všem by to připomnělo, že upíři jsou jiní než ostatní. Že sem nepatřím."
"Jenno," začala jsem.
"Nech toho už, Sophie!" vyštěkla. Pořád ještě stála zády ke mně.
"Vždyť jsi zraněná…" A pak se ke mně otočila. Oči krvavě rudé, obličej zkřivený vzteky, zuby se jí prodloužily. Zasyčela a popadla mě za ramena. Tohle nebyla tvář mé kamarádky. Ale nestvůry. Vyděšeně jsem vyjekla a ona mě neočekávaně pustila. Podlomila se mi kolena a sesunula jsem se k zemi. Okamžitě ke mně poklekla, už zase Jenna, omluvně na měhleděla modrýma očima.
"Proboha, Sophie, promiň! Jsi v pořádku? Někdy, když jsem ve stresu…" Po tvářích se jí
koulely slzy.
"Nikdy bych ti neublížila." Jen jsem přikývla.
"Děvčata? Je všechno v pořádku?" Jenna se ohlédla. Ve dveřích stála paní Casnoffová, na tváři neproniknutelný výraz.
"Jsme v pohodě," postavila jsem se.
"Jen jsem uklouzla a Jenna mi, ech, pomáhala vstát."
"Chápu," přikývla paní Casnoffová. Chvilku nás pozorovala
a pak řekla: "Jenno, kdyby ti to nevadilo, potřebovala bych si s tebou promluvit."
"Jistě," odpověděla značně nejistým hlasem. Dívala jsem se za nimi a sedla si na Jenninu postel. Ramena mě bolela, byly na nich modřiny po Jenniných prstech. Seděla jsem, mnula si krk a v nose mě stále ještě štípal zápach Jenniny spálené kůže. Přemýšlela jsem.










