18. Kapitola
O týden později to nebylo o moc lepší. Nikdo se zatím od Chaston nic nedozvěděl, takže Jenna byla pořád hlavní podezřelá. Po večeři jsem šla zase s Archerem do sklepa. Už jsme tam pracovali po čtvrté a zvykli si na určitý systém práce. Prvních zhruba dvacet minut jsme přebírali předměty na policích. Polovina z těch, které jsme už zapsali předtím, se přesunula, takže jsme se je snažili znovu najít. Jakmile se nám to podařilo, dali jsme si přestávku a povídali si. Málokdy jsme se dostali k něčemu podstatnějšímu než hovorům o našich rodinách a občasné urážce. Nepřekvapovalo mě to. S Archerem jsme neměli společného nic krom toho, že jsme byli oba jedináčci. On vyrůstal v neuvěřitelně bohaté rodině, v ohromném domě na pobřeží Maine. Já bydlela s mamkou všude - od chaty ve Vermontu až po pokoj v hotelu Ramada Inn, kde jsme strávily šest týdnů. Ale uvědomila jsem si, že se na naše rozhovory pokaždé těším. Vlastně jsem nesnášela ty dny, kdy nebyla služba ve sklepě. Připadalo mi to tak absurdní, že jsem o tom radši nepřemýšlela. Archer seděl na svém obvyklém místě na schodech a já se uvelebila na prázdném místě na polici M. Namířil ruku na hromadu zaprášených sklenic v rohu. Dvě z nich se zvedly do vzduchu, kroutily se a prohýbaly, dokud se z nich nestaly dvě plechovky limonády. Mávl mým směrem a jedna se rozletěla ke mně. Chytila jsem ji. Překvapilo mě, jak je ledová.
"To zírám," prohodila jsem a myslela to vážně, on na znamení díků pokývl hlavou.
"Jo, udělal jsem ze sklenic limonádu. Nechť se celý svět třese před mou mocí."
"No, aspoň je vidět, že moc pořád ještě máš." Tázavě na mě pohlédl.
"Jak to myslíš?" Sakra.
"No, jenom… pár lidí říkalo, že jsi vloni odjel, protože sis chtěl nechat odebrat schopnosti." Předpokládala jsem, že už o těch fámách ví, ale zatvářil se překvapeně.
"Takže to si všichni myslí. Hm."
"Vědí, že to tak nebylo," dodala jsem rychle.
"Všichni viděli, jak ses první den školy postaral o Justina." Pozvedl koutky úst v úsměvu. Vzhlédl ke mně.
"Ošklivej pejsek."Ušklíbla jsem se, ale nakonec se taky usmála.
"Sklapni. Tak kam jsi teda jel?" Pokrčil rameny a opřel se lokty o kolena.
"Prostě jsem musel vypadnout. Není to až tak zvláštní. Rada se tváří, že nikdy nikoho z Hecate nepustí, ale když jim pošleš písemnou žádost, schválí ti volno. Asi jim došlo, že to vážně potřebuju, hlavně potom, co se stalo Holly."
"Jasně," přikývla jsem. Při zmínce o Holly jsem si znovu vzpomněla na Chaston. Den po útoku si pro ni přijeli rodiče. Strávili v kanceláři paní Casnoffové dvě hodiny, potom ředitelka přišla pro Jennu. Když se Jenna vrátila do pokoje, neřekla ani slovo, jen si lehla na postel a civěla do stropu. Archer si asi všiml, že uvažuju o něčem jiném, protože se
zeptal: "Jak je na tom Jenna? Dneska nebyla na večeři." Povzdechla jsem si a opřela se.
"Není to nic moc. Odmítá chodit na hodiny i do jídelny. Sotva vstane z postele. Netuším, co jí řekli na té schůzce, ale už jenom to, že si ji tam zavolali, všechny přesvědčilo, že za ten útok může." Přikývl.
"Jo, Elodie je rozzuřená."
"Jejda, to je mi líto. Doufám, že z toho nebude mít vrásky."
"Nebuď taková."
"Podívej, mrzí mě, že se tvoje holka zlobí, ale mou jedinou kamarádku obvinili, že provedla něco, co neudělala, a Elodie vede obžalobu. Takže ji teď vážně nemůžu litovat, jasný?" Čekala jsem, že se bude hádat, ale nejspíš se rozhodl, že to nemá smysl. Vstal ze schodů a sebral svůj seznam.
"Nevidělas někde něco, co by vypadalo jako: hudební nástroj posedlý démonem - J. Mompesson?"
"Možná." Seskočila jsem z police a šla se podívat tam, kde byl minule bubínek, ale pochopitelně nikde nic. Schovával se za stohem knih, které zmizely, když jsme je přesunuly.
"Vážně, vážně doufám, že nebyly důležitý," komentoval to Archer. Než jsme ho našli, naše hodina uplynula. Zaslechla jsem, jak nahoře klapl zámek. Vandy už pro nás do sklepa nechodila; pokaždé jen odemkla dveře. Odhodili jsme seznamy a vyrazili ke schodům. Cestou vzhůru bych přísahala, že jsem koutkem oka zahlédla zelenou šmouhu, ale když jsem se ohlédla, nikde nic nebylo. Chloupky na krku mi trčely a já po nich nepřítomně přejela rukou.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Archer, když otevřel dveře.
"Jo," pokývla jsem, ale byla jsem vyplašená.
"Jenom… Můžu se tě zeptat na něco vážně divnýho?"
"Mám rád divný otázky."
"Myslíš, že by tu někdo mohl vyvolat démona?" Čekala jsem, že se rozesměje nebo mě počastuje
sarkastickou poznámkou, místo toho se zastavil před dveřmi do sklepa a pozorně si mě prohlížel. "Jak tě něco takovýho napadlo?"
"Jenna se o tom zmínila. Myslí si, že Holly umřela kvůli tomu, že, ehm, nějací lidé vyvolali démona." Archer o tom chvíli uvažoval a pak zavrtěl hlavou.
"Ne, to je bez šance. Paní Casnoffová by věděla, kdyby byl na pozemku školy démon. Jsou dost nápadní."
"Proč? Jsou zelení a rohatí?"
"Ne nutně. Klidně můžou vypadat stejně lidsky jako ty nebo já. Někteří z nich dokonce bývali lidé."
"Viděl jsi někdy démona?" Zkoumavě na mě pohlédl.
"To ne. Díky bohu. Radši mám svou hlavu na krku, a ne sežranou."
"Chápu," pokračovala jsem, když jsme se blížili k hlavnímu schodišti.
"Ale jsi kouzelník. Nezvládnul bys démona zneškodnit?"
"Ne. Pokud bych neměl tohle," ukázal na anděla na vitráži nad schody
"Vidíš ten meč? Démonův střep. Jediná věc, která dokáže zabít démona."
"Má nápaditý název," podotkla jsem a on se rozesmál.
"Klidně si z toho utahuj, ale je to fakt něco. Dá se sehnat jenom v pekle, takže to je dost nedostatkový zboží."
"Teda, to je síla," pohlédla jsem uznale na okno.
"Archere!" zacvrlikala Elodie odněkud shora. Prošla jsem kolem něj.
"Tak díky. Měj se."
"Mercerová." Ohlédla jsem se. Stál na úpatí schodiště a v měkkém světle lustru byl tak nádherný, až mě bolelo u srdce. Snadno jsem zapomněla na to, jak umí být protivný, když vypadal takhle.
"Co je?" vypadlo ze mě co nejznuděnějším hlasem.
"Archi!" Elodie kolem mě prosvištěla a Archer okamžitě obrátil svou pozornost k ní.Otočila jsem se a vyběhla do schodů, abych se nemusela dívat, jak ji drží v náručí.










