19. Kapitola
Na začátku října poslala Chaston Radě písemné svědectví. Stálo v něm, že si útok nepamatuje, takže Jenně dovolili zůstat na Hecate. Domnívala jsem se, že ji dobré zprávy potěší, ale spletla jsem se.
Poslední dobou mluvila jen se mnou, málokdy se usmívala a nikdy se nesmála. Zato já jsem začala mít pocit, že se mi na Hecate docela daří. Učení mi šlo. Elodie a Anna byly dva týdny po Chastonině napadení tak otřesené, že je přešla chuť mučit mě. Místo toho mne jen ignorovaly. Ale v polovině října se už oklepaly a vrátily k normálu. Znovu začaly trousit uštěpačné poznámky a bavit se o oblečení. Vyhýbala jsem se konfliktům s Vandy, i když mi přidělila Archera jako stálého partnera na Obranu. Nejspíš doufala, že mě nějakým nedopatřením zabije. Ale dalo se to zvládnout, i když to, že jsem musela trávit víc času v jeho těsné blízkosti, mi připadalo jako určitý druh mučení. Čím víc času jsme spolu trávili ve sklepě nebo cvičením na Obraně, tím větší jsem měla podezření, že se moje původní okouzlení mění v něco hlubšího, v něco, co jsem rozhodně nechtěla pojmenovat. Nešlo jen o to, že byl hezký - přestože to taky hrálo roli - šlo o to, jak si vjíždí prsty do vlasů. O to, že se na mě dívá tak, jako by ho zajímalo, co říkám. To, jak se mu rozzáří oči, když se směje mým vtípkům. Do háje, už jenom to, že se smál mým vtípkům! A čím lépe jsem ho znala, tím víc se mi zdálo, že jeho vztah s Elodii je chyba. Přísahal, že v sobě má Elodie víc, než se zdá, ale během těch dvou měsíců, co jsem byla na Hecate, jsem ji slyšela mluvit jen o kouzlech, po kterých jsou lesklejší vlasy nebo zmizí pihy. I její esej pro lorda Byrona byl o tom, jak fyzická krása umocňuje čarodějčiny schopnosti, protože si snadněji získá důvěru lidí. Právě jsme měli Vývoj magie s paní Eastovou. Ušklíbla jsem se, když jsem zaslechla, že Elodie s Annou probírají šaty, které si chtějí za dva týdny vzít na školní výroční ples o svátku Všech svátých.
"Říká se, že zrzky nemůžou nosit růžovou, ale přitom to záleží jen na odstínu," vysvětlovala zaujatě.
"Buď světle růžová, nebo starorůžová. V zářivých odstínech bys vypadala jako coura." Poslední větu řekla hlasitěji, aby to slyšela i Jenna. Seděla vedle mě a tvářila se, že je ignoruje. Přesto jsem zahlédla, že jí po chvilce ruka zabloudila k růžovému pramínku vlasů. Šťouchla jsem do ní. "Neposlouchej je. Jsou to mrchy."
"Promiňte, slečno Mercerová?" Najednou nade mnou stála paní Eastová, jednu ruku v bok. Vypadala úžasně, s Jennou jsme si z ní občas potají utahovaly, že se obléká jako domina. Byla neuvěřitelně štíhlá a tmavé kaštanové vlasy nosila stažené do drdolu. K tomu černé oblečení a nekonečně vysoké podpatky. Připadalo mi, že by mohla okamžitě vykročit na přehlídkové molo v Paříži. Ale stejně jako ostatní učitelé na Hecate, i paní Eastová se narodila bez smyslu pro humor. Zaraženě jsem se na ni usmála.
"No… máme sprchy? V koupelně?" Celá třída se rozesmála, tedy s výjimkou Elodie a Anny.
Nejspíš uhodly, co jsem předtím opravdu řekla, a teď mě probodávaly pohledem. Paní Eastové nepatrně poklesly koutky úst. Nikdy senemračila, myslím, že se bála, že si pomačká dokonale hladký obličej.
"Fascinující postřeh, slečno Mercerová. Víte však, že ve svých hodinách netrpím přerušování výkladu…"
"Nic jsem nepřerušila," namítla jsem. Paní Eastová stiskla rty, což znamenalo, že jsem se právě dostala do parádního průšvihu.
"Když máte pořád tolik co říct, třeba byste chtěla napsat esej o různých druzích čarodějnic? Řekněme dva tisíce slov? Do zítřka." Jako obvykle se mi pusa otevřela dřív, než ji mozek stačil
zastavit.
"Cože? To vůbec není fér!"
"A nyní můžete opustit vyučování. Až se vrátíte, odevzdátemi svou esej a omluvu." Spolkla jsem odpověď a sbalila si věci. Jenna mě soucitně sledovala, Elodie a Anna se ušklíbaly. Stálo mě to hodně přemáhání, ale dokázala jsem při odchodu neprásknout dveřmi. Mrkla jsem na hodinky a zjistila, že mi do začátku další hodiny zbývá čtyřicet minut. Vyběhla jsem nahoru, odhodila učení a vyrazila ven na čerstvý vzduch. Byl to jeden z těch neuvěřitelně nádherných dní, jaké bývají jen v říjnu. Obloha byla jasně zářivě modrá, stromy stále ještěpřevážně zelené, ale tu a tam vykukovaly oranžové a zlatélístky. Vanul příjemný vánek, tak akorát na to, abych byla ráda, že jsem si vzala sáčko. I když jsem pořád ještě trochu zuřila kvůli tomu, že mě vyhodili ze třídy, nakonec jsem byla ráda, že mám chvilku neplánovaného volna. Přestože bych během něj asi měla psát ten zatracený esej. Než jsem stihla udělat něco tak trapného, jako rozpřáhnout ruce a začít zpívat o krásách přírody,
někdo řekl: "Proč nejste ve třídě?" Otočila jsem se a spatřila Cala, správce. Stál přímo za mnou. Jako obvykle vypadal jako dřevorubec - flanelka a džíny. Tentokrát měl i rekvizitu: obrovskou sekeru. Držel ji v levé ruce, vražedné ostří zářilo vedle jeho bot. Nevím, jak jsem se tvářila, když jsem zírala na tu sekeru; myslím, že trochu jako v kreslených filmech - oči vylezlé z důlků a čelist spadlá na zem. Cal ze všech sil potlačoval smích. Zvedl sekeru a položil si
ji přes rameno.
"Klídek. Nejsem psychopat."
"Já vím," odsekla jsem.
"Jste školník - léčitel."
"Správce."
"Není to totéž jako školník?"
"Ne, je to jako správce." Na základě našich dvou předchozích setkání jsem předpokládala, že Cal je jeden z těch atletických neandrtálců. Zaprvé, měl obrovské svaly a blond vlasy, takže vypadal jakotypický hráč amerického fotbalu ze střední školy. Navíc jsem ho nikdy neslyšela říct víc než tři slova. Možná v něm ale bylo víc, než se na první pohled zdálo.
"Když dokážete léčit pouhým dotykem, proč tady pracujete jako Hagrid v Bradavicích?" Usmál se a já si všimla, že má neuvěřitelně bílé a rovné zuby. Co je to za školu? Všichni tu vypadají jako modelové a modelky pro Abercrombie & Fitch.
"Neměl byste někde léčit významné osobnosti, místo abyste tady trhal plevel a spravoval hubertusy?" Pokrčil rameny.
"Vloni mě propustili z Hecate, a já jsem nabídl své služby Radě. Rozhodli, že svůj talent využiju nejlépe tady, když budu chránit jejich nejcennější poklad. Vás." Na tom, jak to řekl, bylo něco… nevím, intimního, že jsem se málem začala červenat a chichotat. Pak jsem se vzpamatovala. Stačí, že jsem se zakoukala do jednoho kluka, nezačnu přece ještě toužit po správci, proboha. Možná si taky uvědomil, že to vyznělo divně, protože si rychle odkašlal.
"Chci říct, všechny z vás. Jejich děti."
"Jasně."
"No, a teď se koukej vrátit na Portréty víl, nebo z jakýho předmětu jsi to vlastně utekla." Založila jsem si paže na prsou. Částečně proto, že jsem byla naštvaná a taky proto, že se vítr začal ochlazovat.
"Vlastně mě paní Eastová vyhodila ze třídy. Z Vývoje magie."
"Páni. Celé pololetí služba ve sklepě, vyhozená z hodiny…"
"No právě," odpověděla jsem. "Očividně je ve mně něco, co štve každého učitele na škole." K mému údivu Cal zavrtěl hlavou.
"Myslím, že tím to není." Z dálky jsem zaslechla zvonek, který oznamoval konec hodiny. Věděla jsem, že bych se měla rychle vrátit do školy, ale chtěla jsem si poslechnout, co mi chce Cal říct.
"Jak to myslíte?"
"Podívej se na to z jejich úhlu, Sophie. Tvůj táta vede Radu. Všichni na Hecate se snaží, aby to nevypadalo, že máš protekci. A občas to asi přeženou opačným směrem, chápeš?" Přikývla jsem. Proč mě nepřekvapilo, že táta může i za tohle?
"Jsi v pořádku?" zajímal se Cal, hlavu lehce nakloněnou ke straně.
"Jasně," ujistila jsem ho přehnaně vesele. Zněla jsem jako
roztleskávačka.
"Jasně," zopakovala jsem trochu normálnějším tónem.
"Musím běžet. Nechci přijít pozdě!" Protáhla jsem se kolem něj, div jsem nevrazila do jeho ramene.
Teda, tenhle chlápek je mohutný jako dub, pomyslela jsem si a přidala do kroku. Nakonec jsem stejně do hodiny Lorda Byrona dorazila pozdě. Nejenže na mě ječel - pochopitelně v jambickém pentametru - ale navíc mi dal za trest napsat pětistránkovou esej o mé "chronické, do nebe volající nedochvilnosti".
"Potřebuju najít kouzlo na domácí úkoly," špitla jsem k Jenně, když jsem si sedala. Jen bez zájmu pokrčila rameny a dál si kreslila do sešitu obličeje. Obličeje, které vypadaly hodně jako Holly a Chaston.










