20. Kapitola
Později večer jsem pracovala na eseji pro paní Eastovou, zatímco Archer katalogizoval. Esej pro Byrona jsem napsala během poslední hodiny, co jsme ten den měli, Druhů lykantropů. Náš učitel, pan Ferguson, miloval zvuk svého hlasu, takže málokdy věnoval pozornost tomu, co jsme dělali v
lavicích. Jenna a já jsme si psávaly vzkazy, ale poslední dobou si jen čmárala do sešitu a snažila se vypadat nenápadně. S Archerem jsme se přestali snažit a během hodiny ve
sklepě jsme nezapisovali víc než dvacet předmětů. Vandy to nekomentovala, čímž jen potvrdila mé podezření, že pravým účelem služby ve sklepě je to, být třikrát týdně uvězněný dole. Navíc naše práce neměla smysl, každá věc, kterou jsme zapsali, byla příště zase na jiném místě. Většinou jsme si povídali. Od té doby, co se Jenna začala utápět v depresích, byl Archer můj jediný kamarád. Elodie a Anna vzdaly pokusy o to, abych vstoupila do jejich covenu; zaslechla jsem, že začaly shánět bílé čarodějnice, takže už jsem jim nestála ani za to, aby mi dávaly najevo své pohrdání. Pořád jsem si opakovala, že na tom nesejde, ale po pravdě mi život na Hecate začal připadat pořádně osamělý.
"Myslíš, že jsou na mě učitelé přísní kvůli tátovi?" vzhlédla jsem k Archerovi od sešitu.
"Nejspíš." Usadil se na prázdnou polici.
"Členové Prodigia mají dost velká ega. Tvého tátu navíc někteří z nich nemají úplně v lásce a paní Casnoffová nechce, aby si ostatní rodiče mysleli, že tu máš nějaké výhody jen proto, že je tvůj táta v podstatě jejich král." Povytáhl obočí.
"To z tebe dělá korunní princeznu." Obrátila jsem oči ke stropu.
"Jo, jasně. Jenom si naleštím korunku a už jdu."
"No tak, Mercerová. Byla by z tebe dobrá královna. Rozhodně máš v sobě dostatečnou povýšenost."
"Nejsem povýšená!" vyjekla jsem. Opřel se o lokty a na tváři se mu objevil rozpustilý úsměv.
"Prosím tě. Když jsem tě poprvé potkal, měla jsi na sobě v podstatě vrstvu jinovatky."
"Jenom proto, že ses choval jako pitomec," odsekla jsem.
"Řekls mi, že jsem nemožná čarodějnice."
"Byla jsi nemožná," rozesmál se. A potom jsme se na sebe usmáli a
společně vykřikli:
"Ošklivej pejsek!"
"Prostě jen nejsi zvyklý potkávat holky, který z tebe okamžitě nepadnou na zadek," dodala jsem, když jsme se přestali smát. Znovu jsem se vrátila k eseji. Pak mi došlo, že neodpověděl
a vzhlédla jsem k němu. Pozoroval mě s drobným úsměvem a zvláštním leskem v oku.
"A proč ne?"
"Cože?"
"No, podle tebe ze mě holky šílí. Proč to na tebe nefunguje? Nejsem tvůj typ?" Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že si toho nevšimnul. S Archerem se nám tyhle zvláštní chvilky začaly dít až moc často. Možná to bylo tím, kolik času jsme společně trávili ve sklepě, nebo tím, že jsme si při hodinách Obrany zvykli navzájem na svá těla, ale pomalu jsem si všimla, že se náš vztah mění. Nebyla jsem tak mimo, abych si myslela, že mě začíná mít rád, ale rozhodně se mnou začal flirtovat. V takových chvilkách jsem si připadala strašně zvláštně a nejistě.
"Ne," odpověděla jsem nakonec a pokoušela se o lehký tón.
"Vždycky jsem byla na šprty. Arogantní hezouni mě neberou."
"Takže ti připadám hezký?"
"Sklapni." Potřebovala jsem změnit téma.
"A co tvoje rodina?" Překvapeně na mě pohlédl.
"Co je s ní?"
"Tvoje rodina. Zamlouvá se jim můj táta?" Rychle odvrátil zrak a pokrčil rameny, ale bylo mi jasné, že jsem do něčeho šlápla.
"Moje rodina se o politiku moc nezajímá." Potom zvedl seznam.
"Nevidělas někde: zub upíra - D. Frocelli?"
Zavrtěla jsem hlavou. Vrátila jsem se k eseji a uvažovala, co jsem to k sakru řekla, že se Archer tak vyděsil. Došlo mi, že za těch šest měsíců, co jsme spolu pracovali, Archer nikdy moc nemluvil o své rodině. Nikdy mi to tak nepřipadalo, ale teď, když jsem si uvědomila, že o tom mluvit nechce, jsem začala být nepříčetně zvědavá. Napadlo mě, že by o Archerově minulosti mohla něco vědět
Jenna, ale rychle jsem ten nápad zavrhla. Jenna se teď nebavila s nikým a očividně procházela těžkým obdobím. Rozhodně nepotřebovala, abych ji obtěžovala řečmi o Archerovi. Většinu eseje jsem dopsala, než pro nás Vandy přišla. Řekla jsem si, že zbytek dodělám ráno před vyučováním. Vracela jsem se do pokoje a cestou jsem procházela kolem Elodiiných otevřených dveří. Zaslechla jsem tichý Annin hlas.
"No, já bych byla podezřívavá, kdyby to byl můj kluk." Zastavila jsem se těsně přede dveřmi. Elodie odpověděla: "Vždyť je divná. Věř mi, když už musí být Archer ve sklepě s nějakou holkou, jsem vážně ráda, že to je Sophie Mercerová. Archer by se na ni dvakrát nepodíval." Zajímavé. Věděla jsem, že o mě Archer nemá zájem, ale vůbec nebylo příjemné slyšet, jak to někdo jiný říká.
"Ale má velký prsa," uvažovala Anna. Elodie jen pohrdavě odfrkla. "Prosím tě, Anno. Velký prsa nevynahradí to, že je malá a nudná. A ty vlasy!" I když jsem to nemohla vidět, představila jsem si, jak se Elodie otřásla. Začínalo mi z toho být špatně. Věděla jsem, že bych měla odejít, ale nedokázala jsem přestat poslouchat. Zajímalo by mě, proč vždycky chceme slyšet, co o nás ostatní říkají, i když to není nic pěkného. Ne že by Elodie říkala něco, co bych už dávno nevěděla. Byla jsem malá, obyčejná a měla jsem šílené vlasy. Sama jsem to o sobě mockrát prohlásila. Tak proč mě
začaly v očích štípat slzy?
"Jo, ale Archer je zvláštní," pokračovala Anna.
"Vzpomínáš, jak na tebe byl první rok zlý? Copak netvrdil, že jsi povrchní pipka? Nebo hloupá…"
"To už je pryč, Anno," skočila jí Elodie do řeči a já v sobě dusila smích. Takže kdysi Archer míval rozum. Co se stalo? Vážně je Elodie jiná, tak jak tvrdil? Protože teď neslyším nic, co by tomu naznačovalo.
"Navíc, i kdyby byl Archer takový blázen, že by měl slabost pro Sophii, po plese ho už ani nenapadne, aby se podíval na jinou holku."
"Proč?"
"Rozhodla jsem se mu oddat." Fuj. Kdo něco takového řekne? Proč prostě nemluví o
"věnečku", "setření pelu" nebo podobných koninách? Ale Anna pochopitelně vypískla.
"Týjo, to je tak romantický!" Elodie se zachichtala. Znělo to u ní nepatřičně. Holky jako Elodie by se měly zlověstně chechtat.
"Viď že jo?" Už jsem toho slyšela až dost, takže jsem po špičkách odešla a otevřela dveře svého pokoje. Jenna byla jako obvykle schoulená na posteli, jednu z růžových dek přehozenou přes sebe. Tohle teď dělala často. Předstírala, že spí, abych na ni nemluvila. Většinou jsem ji k ničemu nenutila a nepokoušela se zapříst rozhovor. Ale dneska jsem se posadila na její postel tak, aby to s ní trošku zatřáslo.
"Hádej, co jsem právě slyšela?" zeptala jsem se zpěvavým tónem. Nadzvedla roh deky a zamžourala na mě jedním okem.
"Co?" Zopakovala jsem jí rozhovor Elodie s Annou a zakončila:
"Věřila bys tomu? Oddám se mu? Uch. Co je špatnýho na slovu sex?"
Odměnila mě drobným pousmáním. "To je fakt dost
hloupý."
"Naprosto hloupý," souhlasila jsem.
"Neříkaly něco o Chaston?"
Překvapeně jsem zakoktala: "No… ne. Aspoň jsem nic neslyšela. Ale paní Casnoffová nám před pár dny při večeři oznámila, že je Chaston v pořádku a odpočívá s rodiči na Riviéře, nebo na nějakém podobně úžasném místě."
"Nemůžu uvěřit, že se baví o klucích, když je jedna členka jejich covenu mrtvá a druhá před třemi týdny málem umřela."
"Jo, jsou to povrchní slepice. To není nic nového."
"Jo." Svlékla jsem se a vklouzla do tílka s logem Hecate a kalhot
od pyžama, které mi před týdnem poslala máma. Byly z bílé
bavlny s potiskem malých modrých čarodějnic na koštěti.
Myslím, že se mi chtěla omluvit za tu hádku. Taky mě to mrzelo, tak jsem jí zavolala. Byla jsem ráda, že je to mezi námi zase v pořádku.
"Páni, na tom rameni jsem ti udělala pěknou modřinu," posadila se Jenna.
Podívala jsem se na rameno.
"No… aha. To nic není. Ani to nebolí."
Pořád ještě to bolelo. Jenně se začaly lesknout oči, myslím, že se snažila nerozplakat.
"Vážně mi to je moc líto, Sophie. Byla jsem vyděšená a… a občas se prostě přestanu ovládat." Přeběhl mi mráz po zádech, ale snažila jsem si toho nevšímat. Jenna byla kamarádka. Ano, šla po mně jako upír, ale okamžitě se uklidnila. Ale ty jsi její kamarádka. Chaston rozhodně nebyla. A kdo
ví, jak to bylo s Holly? Ne. Do toho se pouštět nebudu. Místo toho jsem ji popíchla.
"Co jsi přestala ovládat? Močový měchýř? Měla by sis s tím někam zajít, protože ti vážně nebudu půjčovat povlečení."
"Seš pitomá," zahihňala se.
"A nejsem sama!"
Příštích pár hodin jsme si povídaly a snažily se učit Vývoj
magie. Než zhasla světla, Jenna už byla skoro jako dřív.
"Dobrou, Jenno," zamumlala jsem, když jsme šly spát.
"Dobrou, Sophie." Zírala jsem do stropu, hlavou mi vířily myšlenky: Archer, Elodie a Anna, Jenna, rozhovor s Calem u rybníka. Usnula jsem, zrovna když jsem uvažovala, jestli má Archer tušení, že mu Elodie věnuje své panenství. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se probudila a v nohách postele spatřila stát dívku v zeleném. Srdce jsem měla až v krku, byla jsem si jistá, že se mi to jen zdá, že to nemůže být pravda. Pak si povzdechla a s britským přízvukem
poznamenala: "Sophie Mercerová. Tys mi ale dala zabrat."










