close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

21. Kapitola

22. ledna 2015 v 13:56 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

21. Kapitola


Posadila jsem se na posteli a zamrkala. Byla to ta dívka, kterou jsem vídala od chvíle, co jsem přijela na Hecate, ale teď nevypadala jako duch; najednou to byla bytost z masa a krve.
"No?" povytáhla dokonalá obočí.
"Jdeš, nebo ne?" Podívala jsem se na Jennu. Rozeznala jsem jen tmavý obrys. Pravidelně oddechovala, bylo mi jasné, že tvrdě spí. Dívka mě sledovala.
"O ni si nedělej starosti," mávla rukou.
"Neprobudí se a nespustí poplach. Nikdo se neprobudí; o to jsem se postarala." Než jsem se mohla zeptat, co tím myslí, otočila se a proklouzla dveřmi ven. Bez hnutí jsem seděla, dokud se znovu neobjevila ve dveřích.
"Proboha, Sophie, pojď!"
Věděla jsem, že to není moc dobrý nápad, chodit někam s duchem. Celé mé tělo se tomu bránilo. Ruce jsem měla vlhké a ulepené, žaludek se mi svíral. Ale přesto jsem odhodila deku, popadla sáčko Hecate a rozběhla se za dívkou. Dohnala jsem ji
u schodů.
"Dobře," prohodila.
"Máme před sebou spoustu práce a málo času."
"Kdo jsi?" zašeptala jsem. Znovu na mě vrhla podrážděný pohled.
"Říkala jsem ti, že nemusíš šeptat. Nikdo nás neuslyší." Zastavila se uprostřed schodiště, zaklonila hlavu a začala
křičet: "Casnoffová! Vandy! Sophia Mercerová není v posteli a chystá se provést nějakou neplechu s duchem!"
Podvědomě jsem se přikrčila. "Pšt!" Zdálo se, že ji opravdu nikdo neslyšel. Všude bylo ticho, které přerušovalo jen tikání hodin v hale a moje oddechování.
"Vidíš?" obrátila se ke mně se zářivým úsměvem.
"Zařídila jsem to. A teď si pospěš." Posledních pár schodů seběhla, a než jsem se stačila
rozkoukat, už jsme stály venku před školou. Noc byla chladná a vlhká, trávník pod mýma nohama nepříjemně rozbředlý. Podívala jsem se na zem, jestli opravdu stojím jen na trávě a všimla jsem si, že mám nazelenalé nárty. Pak jsem si uvědomila, že vidím svůj stín, i když nesvítí měsíc. Otočila jsem se k Hecate a zalapala po dechu. Celý dům byl
ukryt uvnitř ohromné zeleně zářící bubliny. Neustále se pohybovala a vlnila a odletovaly od ní zelené jiskřičky. Nikdy jsem nic podobného neviděla ani jsem o žádném takovém kouzle nečetla.
"Působivé, co?" utrousila dívka samolibě.
"Je to obyčejné uspávací kouzlo, jehož oběti minimálně čtyři hodiny nevnímají
okolní svět. Jenom jsem ho… rozšířila." Nezamlouvalo se mi, jakým způsobem pronesla slovo
"oběti".
"Jsou… jsou všichni v pořádku?"
"Naprosto," odpověděla.
"Jen spí. Jako v pohádce."
"Ale… paní Casnoffová to tu má celé obehnané kouzly. Nikdo sem nemůže jen tak napochodovat a provést něco takového."
"Já můžu!" odsekla. Pak mě popadla za ruku. Její ruka byla stejně pevná a opravdová jako ta moje. Věděla jsem naprosto jistě, že paní Casnoffová říkala, že se nás duchové nemohou dotýkat. Než jsem se však stihla zeptat, dívka mě začala táhnout dál od domu.
"Počkej. Nikam s tebou nepůjdu, dokud mi neřekneš, kdo jsi a co tu děláš. Proč jsi mě sledovala?" Povzdechla si.
"Ach, Sophie, doufala jsem, že budeš trochu vnímavější. Copak opravdu nevíš, kdo jsem?" Prohlížela jsem si její květované šaty ke kolenům a jasně zelený propínací svetřík. Vlnité vlasy jí splývaly na ramena. Na
nohou měla hnědé ošklivé boty. Bylo mi jí trochu líto. Ať už je duch nebo ne, nikdo by neměl trávit věčnost v ohavných
botách. Ale pak jsem jí pohlédla do očí. Byly veliké, a i když se v nich odráželo zelené světlo, poznala jsem, že jsou modré.
Moje oči. Britka, oblečená podle módy ze čtyřicátých let, a má moje oči.
"Alice?" vyhrkla jsem, srdce mi přitom bušilo. Široce se usmála.
"Výborně! Tak, teď pojď se mnou…"
"Počkat, počkat, počkat," přerušila jsem ji.
"Tvrdíš mi, že jsi duch mé prababičky?" Znovu ten podrážděný pohled.
"Ano."
"Tak co tady děláš? Proč jsi mě sledovala?"
"Nesledovala jsem tě," ohradila se.
"Zjevovala jsem se ti. Předtím jsi nebyla připravená, ale teď už jsi. Dalo mi hodně práce se k tobě dostat, Sophie. Takže můžeme už přestat mluvit a začít něco dělat?" Nechala jsem se vést. Částečně proto, že jsem se bála, aby mi něco neudělala, kdybych ji neposlechla, ale zároveň jsem byla zvědavá. Jak často se stane, že vás z postele vytáhne duch prababičky? Od Hecate jsme zamířily ke skleníku. Napadlo mě, že mě tam vede, abychom trénovaly, ale když jsme k němu dorazily, odbočila vlevo a vedla mě do lesa. Nikdy jsem ještě nebyla v lesích kolem Hecate. Byly totiž pořádně strašidelné. V noci pochopitelně ještě víc. Bosou nohou jsem šlápla na kámen a vylekaně zamrkala. A když se mi o tvář otřelo něco měkkého, vykřikla jsem. Alice něco zamumlala a před námi se najednou objevila veliká svítící koule. Svítila tak jasně, až jsem si musela zakrýt oči. Alice zašeptala další slova a koule vyletěla vzhůru, skoro jako by visela na provázku. Zastavila se asi tři metry nad našimi hlavami a ozářila celé naše okolí. Mohlo by se zdát, že ve světle nebude les tak děsivý, ale bylo to ještě horší. Teď se u země pohybovaly stíny a občas se zaleskly zvířecí oči. Dorazily jsme k vyschlému korytu potoka a k
mému úžasu do něj Alice seskočila. Já ji mnohem méně ladně následovala. Hlína mi podkluzovala pod nohama a já polohlasem nadávala. Pokud jsem měla před chvílí pocit, že les je strašidelný, pak ve srovnání s korytem potoka to nic nebylo. Do bosých chodidel se mi zarývaly ostré kameny a kamkoli jsem pohlédla, všude jsem viděla tmavé díry a kořeny, které vypadaly jako vnitřnosti obrovských zvířat. Nakonec jsem popadla Alici za ruku a šla se zavřenýma očima, dokud jsme nezastavily. Otevřela jsem oči a okamžitě jsem si přála, abych to nedělala. Před sebou jsem měla zrezivělý železný plot. Za ním jsem viděla šest náhrobních kamenů. Čtyři byly nakloněné a porostlé mechem, ale zbývající dva stály rovně a byly bílé jako kost.Náhrobní kameny byly dostatečně zneklidňující samy o sobě, ale až když jsem spatřila další věc stojící na hřbitově, srdce se mi rozbušilo a v ústech se mi objevila kovová pachuť strachu. Socha měřila dva a půl metru, možná i víc. Byl to anděl vytesaný ze světle šedého kamene, křídla měl roztažená. Každé peříčko bylo dokonale vypracované. Jeho oděv poletoval v neexistujícím větru. V jedné ruce držel meč. Jílec meče byl ze stejného kamene jako zbytek sochy, ale ostří měl z tmavého skla, které jasně zářilo ve světle koule. Druhou ruku měl nataženou před sebe dlaní vpřed, jako by varoval, ať se nikdo nepřibližuje. Ve tváři měl vepsáno tolik autority, že by mu mohla závidět i paní Casnoffová.
Připadal mi povědomý. Pak jsem si uvědomila, že přesně ten samý je na mozaikovém okně na Hecate. Anděl, který vykázal členy Prodigia.
"Kde…" zlomil se mi hlas. Odkašlala jsem si.
"Kde to jsme?" Alice se na anděla slabě usmívala.
"Tajemství," odpověděla. Otřásla jsem se a přitáhla si sako blíž k tělu. Chtěla jsem se jí zeptat, jak to myslela, ale došlo mi, že by mi to nejspíš neprozradila. Jedním z hlavních pravidel Hecate bylo, že se nikdy nesmí chodit do lesa. Předpokládala jsem, že to bylo proto, že to je v lese nebezpečné. Ale možná šlo o víc. Zvedl se vítr. Listy šustily a já začala drkotat zuby. Proč jsem si jen nevzala boty, běželo mi hlavou, když jsem třela jednu prokřehlou nohu o druhou.
"Tumáš," ukázala Alice na mé nohy. Chvilku mě svědily a pak se na nich najednou objevily bílé vlněné ponožky a po nich
mé oblíbené červené pantofle. Pantofle, které byly na dně mé skříně ve Vermontu, pokud mi bylo známo.
"Jak jsi to dokázala?" Alice se jen tajemně pousmála. Potom bez varování švihla rukou do vzduchu. Cosi mě uhodilo do hrudníku tak silně, až jsem upadla. Posadila jsem se.
"Co to bylo?"
"To bylo neuvěřitelně primitivní útočné kouzlo, které bys měla být schopná zablokovat," odsekla. Nevěřícně jsem na ni zírala. Jedna věc byla, když mě Archer přepral na hodině Obrany. Ale vlastní prababička? Trapas.
"Jak jsem ho měla zablokovat, když jsem neměla ponětí, že se ho chystáš udělat?" vyhrkla jsem. Alice ke mně přistoupila a podala mi ruku, aby mi pomohla na nohy. Nevyužila jsem toho. Jednak proto, že jsem byla naštvaná, a taky proto, že Alice mohla vážit tak pětačtyřicet kilo
a já ji nechtěla povalit na sebe.
"Měla bys to být schopná vycítit, Sophie. Když má někdo takovou moc jako ty, dokáže pokaždé předvídat útok."
"A jak?" vyptávala jsem se, když jsem si oprašovala hlínu a jehličí z bolavého zadku.
"Něco jako ve Star Wars? Měla bych cítit Sílu?" Teď zmateně zamrkala Alice.
"To nic," zamumlala jsem.
"Ale jestli jsi mě pozorovala posledních šest týdnů, mohla sis všimnout, že žádnou moc nemám. Jsem ta nejméně mocná čarodějnice na celé škole. Rodinné superschopnosti mě očividně minuly." Alice zavrtěla hlavou.
"Neminuly. Jsi stejně mocná jako já. Jen svou sílu ještě nedokážeš používat. Proto jsem tady. Pomůžu ti ji ovládnout, abych tě připravila na roli, která tě čeká."
"A jaká role mě čeká?" Alice na mě vrhla pohled, jako bych byla úplně hloupá. A musím přiznat, že jsem si hloupě připadala.
"Šéfka Rady."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama