22. Kapitola
Ach tak, a proč bych o to měla stát?" zasmála jsem se.
"O Prodigiu naprosto nic netuším a jako čarodějnice stojím za houby." Vlasy se mi rozevlály ve větru. Skrz pramínky, které mi zakrývaly obličej, jsem viděla, jak ke mně Alice pokynula rukou. Vlasy mi z tváře zmizely a samy se zapletly do drdolu tak utaženého, až mi vhrkly slzy do očí.
"Sophie," pronesla Alice tónem, jakým se kárají vzteklá batolata,
"jenom si myslíš, že stojíš za houby." Z jejích úst znělo "za houby" tak nepatřičně, že jsem se pousmála. Nejspíš jí to připadalo jako dobré znamení, protože mě vzala za ruku. Pleť měla hebkou a její ruka studila jako led.
"Sophie," pokračovala mírněji,
"jsi neuvěřitelně mocná. Jsi jen znevýhodněná, protože tě vychovával člověk. Se správným výcvikem a vedením budeš mnohem lepší než ostatní dívky - jak jim to říká ta tvá kříženecká kamarádka? 'Čarodějky z Noxemy?'"
"Jenna není kříženec," přerušila jsem ji, ale nevšímala si mě. "Můžeš být mnohem, mnohem mocnější než kterákoli z nich. A já ti ukážu jak."
"Ale proč?" zajímalo mě. Znovu se tajemně usmála a pohladila mě po ruce. V jejím doteku bylo něco babičkovského, i přestože zemřela v osmnácti, takže vlastně byla jen o dva roky starší než já. Po všech těch letech, kdy jsem měla jen mámu, to bylo příjemné.
"Protože jsi moje krev," vysvětlovala.
"Protože si zasloužíš být lepší. Stát se tím, čím se máš stát." Netušila jsem, co na to říct. Vážně jsem se měla stát šéfkou Rady? Vzpomněla jsem si na to, jak jsem si přála mít ezoterické knihkupectví, číst z ruky a nosit rozevlátý fialový hábit. Najednou mi to připadalo hrozně vzdálené, a upřímně řečeno i hloupé. A pak jsem si vybavila, jak Elodie, Chaston a Anna zářily a vznášely se v knihovně. Vypadaly jako bohyně, a i když jsem se jich bála, záviděla jsem jim. Vážně bylo možné, že bych byla lepší než ony? Alice se zasmála.
"Mnohem lepší než tyhle holky." Bezva, umí mi číst myšlenky.
"Pojď, nezbývá nám moc času." Prošly jsme kolem hřbitova až na mýtinu, kolem níž rostly duby.
"Tady se budeme setkávat," řekla Alice.
"Tady se z tebe stane taková čarodějnice, jakou máš být."
"A víš, že musím chodit do školy? Nemůžu být celé noci vzhůru." Alice si sundala z krku náhrdelník. Dlaně jí zazářily jasněji než svítící koule, která se vznášela nad námi. Pak světlo zmizelo a ona mi náhrdelník podala. Byl celý rozpálený. Obyčejný stříbrný řetízek s čtvercovým přívěškem velkým jako poštovní známka. Uprostřed byl zasazený černý kamínek ve svaru slzy.
"Tady. Rodinné dědictví," dodala.
"Dokud ho budeš nosit, nikdy nebudeš cítit únavu." Obdivně jsem na náhrdelník pohlédla.
"To kouzlo se taky naučím? Alice se poprvé doopravdy usmála, její nezajímavá tvář najednou zkrásněla. Naklonila se ke mně, vzala mě za ruce
a zašeptala: "Tohle a spoustu dalších." Pak se začala chichotat a já se rozesmála s ní. O pár hodin později jsem se už nesmála. A ani jsem se neusmívala.
"Znovu!" vyštěkla Alice. Jak může tak drobná dívka takhle nahlas křičet? Povzdechla jsem si. Ze všech sil jsem se soustředila na prázdný prostor před sebou, zoufale jsem si přála, aby se v něm objevila tužka. Během první hodiny jsme cvičily blokovací kouzla. Dokázala jsem její kouzla docela slušně odvracet, i když jsem pořád necítila, kdy se chystá zaútočit. Ale poslední hodinu jsme pracovaly na tom, abych zvládla vytvořit z ničeho něco. Začali jsme s něčím malým, proto ta tužka. Alice tvrdila, že je to jen záležitost soustředění. Ale já se soustředila tak silně, až jsem se bála, že uvidím tužku pokaždé, když zavřu oči. Několikrát jsem rozvlnila trávu a jednou jsem k Alici poslala vzduchem kámen, ale tužky nikde.
"Chceš zkusit něco menšího?" zeptala se Alice.
"Kancelářskou sponku? Mravence?" Střelila jsem po ní pohledem a znova se zhluboka nadechla. Tužka, tužka, tužka, běželo mi hlavou. Jasně žlutá tužka, růžová guma, prosím, prosím… A pak jsem to ucítila. Jako by mi od chodidel ke konečkům prstů proudila voda. Ale tohle nebyla jen voda. Byla to řeka. Celá jsem se uvnitř třásla. Za očima jsem cítila horko, ale příjemné horko, jako vyhřívané sedadlo v autě, když je zima. Tváře mě bolely, uvědomila jsem si, že to je proto, že se
usmívám. Pomalu se začala objevovat tužka. Nejdřív vypadala jako duch, ale rychle se změnila na opravdovou. Nechala jsem ruce zvednuté, pořád mnou proudila magie, a ohlédla jsem se na Alici, abych prohodila
něco jako: "Tak vidíš!" Pak jsem si všimla, že se na mě nedívá. Hleděla přese mě, tam, kde byla tužka. Otočila jsem se zpátky a zalapala po dechu. Přede mnou už nebyla jen jedna tužka. Leželo jich tam nejméně třicet a pořád se vynořovaly další. Spustila jsem ruce a ucítila, že kouzlo okamžitě pominulo; jako by se přerušilo spojení.
"Do háje!" vykřikla jsem.
"No tohle," utrousila Alice.
"Já…" zírala jsem na tu hromadu.
"To jsem dokázala já," vypravila jsem ze sebe, i když jsem se v duchu fackovala za to, že zním tak hloupě.
"Jistě že ano," přikývla Alice. Pak se usmála.
"Říkala jsem ti to." Zasmála jsem se, ale pak jsem strnula. "Počkej. Říkalas, že uspávací kouzlo funguje čtyři hodiny." Mrkla jsem na hodinky. "A už to budou skoro čtyři hodiny, a cesta sem nám trvala aspoň třicet minut. Jak se dostaneme zpátky včas?" Alice s úsměvem luskla prsty. Zničehonic se vedle ní objevila dvě košťata.
"To si děláš legraci." Pobaveně na mě pohlédla, přehodila nohu přes koště a vyrazila k obloze. Pak se snesla dolů, vznášela se kousek nad mou hlavou a její smích se rozléhal po celém lese.
"No tak, Sophie!" zavolala.
"Buď pro jednou tradiční!" Popadla jsem tenkou násadu koštěte.
"Unese mě to? Ne
každý je tak drobný jako ty!" Jen se uchichtla.
"Být tebou, pospíšila bych si. Od roční
služby ve sklepě tě dělí jen patnáct minut!" Obkročmo jsem nasedla na koště. Nevypadala jsem tak
vznešeně jako Alice, ale jakmile se koště vzneslo do vzduchu, bylo mi fuk, jaký je na mě pohled. Pevně jsem svírala násadu a vyděšeně jsem vyjekla. A pak jsem byla ve vzduchu.Čekala jsem, že koště posviští a já se budu snažit ze všech sil se na něm udržet. Místo toho hladce klouzalo vzduchem. Sotva jsem popadala dech. Nebála jsem se, prostě jsem jen byla vyčerpaná. Vzduch byl chladný, ale příjemný. Následovala jsem Alici ke škole a cestou jsem sebrala odvahu pohlédnout dolů na stromy pode mnou. Alice už zhasla světelnou kouli, takže jsem viděla jen tmavé tečky, ale to nevadilo. Letěla jsem, opravdu jsem letěla. Hvězdy mi připadaly tak blízko, až jsem se jich chtěla dotknout. V dálce jsem zahlédla zelenou záři z bubliny kolem Hecate a doufala, že tam nikdy nedoletíme, že si budu takhle lehká a volná připadat navždy. Až moc brzy jsme přistály u vchodu do školy. Tváře jsem měla ošlehané od větru a ruce zdřevěnělé, ale pusu od ucha k uchu.
"Tohle," oznámila jsem,
"bylo to nejúžasnější, co jsem kdy zažila. Proč nelétají všechny čarodějnice?" Alice se rozesmála. "Připadá jim to jako klišé."
"Na klišé kašlu. Až povedu Radu, všichni budou cestovat jen takhle." Alice se znovu zasmála.
"To ráda slyším." Bublina kolem Hecate začala slábnout.
"Asi bych měla jít," poznamenala jsem.
"Takže zítra ve stejnou dobu na stejném místě?"
Alice přikývla. Potom zašátrala v kapse a vytáhla malý váček.
"Vezmi si to s sebou." Váček byl měkký, cítila jsem, že se v něm něco přesýpá.
"Co to je?"
"Hlína z mého hrobu. Když budeš potřebovat silnější kouzlo, nasyp si ji na ruce a bude to."
"Dobře. Ehm, díky." Výhoda při kouzlení se hodila, ale hlavou se mi honilo jen: Hlína z hrobu? Hnus.
"A Sophie," dodala Alice, když už jsem odcházela.
"No?"
Přistoupila ke mně, popadla mě za ramena a přitáhla mi hlavu ke svým ústům. Napadlo mě, že mě chce políbit na tvář, ale místo toho
zašeptala: "Buď opatrná. Oko tě vidí i tady." Škubla jsem sebou, srdce se mi rozbušilo. Než jsem mohla odpovědět, Alice se smutně pousmála a zmizela.










