close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

24.kapitola

12. února 2015 v 12:01 | Kate-chan |  Čarodějnice z Hex Hall

24. Kapitola



V den plesu nám odpadlo vyučování. Byl další nádherný říjnový den a téměř všichni ho strávili venku. Všichni kromě mě. Teda, kromě mě a Jenny. Sice měla kámen krve, ale ven ji to moc netáhlo. Ležela jako obvykle v posteli, přikrytá dekou, s komiksem v ruce. Já seděla na své posteli a civěla na tu zatracenou krejčovskou pannu, která na sobě měla stále povlak na polštář. Celé dopoledne jsem se ho pokoušela změnit na něco aspoň trochu přijatelného, ale vůbec se mi to nedařilo. Nechápala jsem proč. Věděla jsem, že nejsem nejlepší čarodějnice na světě, ale na transformačním kouzle nebylo nic složitého. Je pravda, že jsem se nikdy předtím nepokusila o nic podobně náročného, ale měla bych snad být schopná vytvořit aspoň koktejlky. Jenže i ty byly beztvaré, s křivým lemem. Povzdechla jsem si

a Jenna vykřikla: "Do háje, Sophie, od fňukání tu jsem přece já. Co se děje?"

"To tyhle strašný šaty," ukázala jsem.

"Nic, co zkouším, nezabírá."

Jenna pokrčila rameny.

"Tak tam nechoď." Zadívala jsem se na ni. Jenna se na ples nechystala a nechápala, proč na něj tak moc chci jít. No, ani já jsem to pořádně nechápala, ale nejspíš s tím souvisel Archer ve smokingu.

To jsem ale Jenně říkat nechtěla.

"Nejde o ples, jde o princip. Tohle kouzlo bych měla zvládat. Není tak těžké."

"Třeba ti někdo proklel krejčovskou pannu," uchichtla se a znovu se začetla do komiksu. Ruka mi zabloudila do kapsy a sevřela drobný předmět, na

který jsem nedokázala přestat myslet. Když Alice navrhla, že očarujeme Elodiinu róbu, okamžitě

jsem to zavrhla.

"Kdybych používala kouzla na ostatní studenty, mohli by mě vyloučit," vysvětlovala jsem.

"Ale vždyť bys nekouzlila ty," přela se Alice.

"Kouzlila bych já. Ty bys byla jen posel." To dávalo smysl a musím přiznat, že se mi radostí zatočila hlava, když Alice vytáhla z kapsy malou kůstku, nejspíš ptačí. Mělo mě vyděsit, že Alice nosí po kapsách kosti, ale tou dobou jsem si už zvykla na její podivínství. Stejně jako náhrdelník,

který mi dala první noc, i kůstka v jejích rukách slabě zářila. S úsměvem mi ji podala.

"Jen ji zastrč do lemu těch šatů."

"Musím pronést nějaké zaříkávadlo?"

"Ne. Kůstka bude sama vědět, co má dělat." Na ta slova jsem vzpomínala, když jsem se teď dotýkala hladké kosti. Už jsem ji měla týden, a ještě jsem ji nepoužila. Alice mě ujistila, že až si Elodie šaty oblékne, kůstka jen změní barvu šatů na nějakou obzvlášť odpornou, a to neznělo až tak špatně. Přesto jsem se bála. Pokaždé, když jsem používala kouzla na ostatní, dopadlo to špatně. I když jsem neměla Elodii ráda, nechtěla jsem jí omylem ublížit. Proto zatím zůstala kost v

mé kapse. Když jsem se ji nechystala použít, proč jsem ji nezahodila? Znovu jsem si povzdechla, vstala z postele a přistoupila ke krejčovské panně. Neměla sice hlavu, ale z celého jejího postoje vyzařovalo pohrdání. Představovala jsem si,

jak říká: "Tak co, chudinko? Radši na sobě budu mít povlak na polštář než jakýkoli z těch tvých děsných oblečků."

"Sklapni," zamumlala jsem. Položila jsem na ni dlaně a znovu se soustředila, jak jen to šlo.

"Modré, hezké, prosím…"

šeptala jsem. Látka se zavlnila a okamžitě se změnila na ostře modrý,

kamínky posázený komplet s kratičkými šortkami. Vypadal

trochu jako uniforma mažoretek.

"Sakra, sakra, sakra!" vykřikla jsem a praštila do panny tak

silně, až se roztočila. Jenna vzhlédla od knížky.

"Vážně fešácký."

"Moc mi nepomáháš," zavrčela jsem. Co se to se mnou děje? Už jsem dělala náročnější kouzla, a nikdy se takhle nezvrtla.

"Říkám ti, že máš vadnou pannu," trvala na svém Jenna.

"Nikdo jiný neměl se šaty takovéhle potíže."

"Já vím," opřela jsem hlavu o krejčovskou pannu. "I Sarah Williamsová, a to je snad nejhorší čarodějnice na světě, zvládla vytvořit celkem pěkný červený šaty. Ne tak pěkný, jako má

Elodie, ale…" Zarazila jsem se. Nemělo by mi dělat takový problém udělat šaty. Třeba má

Jenna pravdu, třeba je ta krejčovská panna prokletá. Znovu jsem přitiskla dlaně na povlak na polštář, ale tentokrát jsem si nepředstavovala žádné šaty.

Jen jsem řekla: "Přiznej se." Chvilku se nic nedělo. Nebyla jsem si jistá, jestli mám být

zklamaná, nebo mít radost. Potom se na látce objevily dva vínově zářící otisky dlaní. Zaplavila mě úleva, kterou rychle vystřídala vlna zlosti.

"Jak se ti to povedlo?" vyptávala se Jenna. Klečela vedle mě a zírala na otisky rukou.

"To je odhalovací kouzlo," procedila jsem mezi zuby.

"Ukáže ti, jestli někdo očaroval předmět, který tě zajímá."

"No, aspoň už víš, že nejsi mizerná čarodějnice." Přikývla jsem a třásla se vzteky. Takže já si myslela, že jsem neschopná, a přitom v tom měla celou dobu prsty Elodie. Musela to být ona. Kdo jiný by tolik stál o to, abych nešla na ples?A ze všeho nejvíc mě štvalo, že já jsem jí šaty nezačarovala. Dokonce jsem měla výčitky svědomí z toho, že jsem to chtěla udělat. No, kašlu na to.

"Nevíš, kde je teď Elodie?" zeptala jsem se Jenny. Asi jsem vypadala zlověstně, protože na mě zírala s vytřeštěnýma očima. "Ehm, slyšela jsem, jak Anna říká, že půjdou s pár lidmi na pláž." "Bezva." Vyrazila jsem ke dveřím a nevšímala si Jenny, která na mě

volala: "Co s tím chceš dělat?" Pospíchala jsem k Elodiinu pokoji. Chodba byla prázdná, takže nikdo neviděl, jak jsem vklouzla dovnitř. Srdce mi bušilo strachem i vzteky. Došla jsem k oknu, kde

měly Anna i Elodie postavené své krejčovské panny. Anniny šaty byly černé s fialovým lemováním a krátkou vlečkou. Bude v nich úchvatná, ale v porovnání s Elodiinými šaty to nic nebylo.

Na okamžik jsem zaváhala.

Pak jsem si vzpomněla, jak se mi Elodie před celou třídou

vysmívala, když jsem se ze všech sil pokoušela vyčarovat aspoň

jedny slušné šaty, a to mi dodalo odvahu. Klekla jsem si a hledala jsem v lemu sukně otvor. Pak jsem dovnitř zastrčila kůstku a pohladila ji. Uvnitř šatů slabě zářila. Počkala jsem, až přestane svítit, a vyběhla ze dveří. Na chodbě nebyl nikdo, kdo by viděl, jak se vracím do svého pokoje. Vešla jsem dovnitř, Jenna seděla na posteli.

"Cos udělala?" Došla jsem k posteli a vytáhla váček s hlínou, který jsem tam ukryla.

"Řekněme, že jsem jí to oplatila." Jenna otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela, když spatřila, že si na dlaně sypu hlínu. Asi si myslela, že jsem se úplně zbláznila. S rukama od hlíny jsem přistoupila ke krejčovské panně, sevřela ji v pase a zavřela oči. Tentokrát jsem si nepředstavovala nic konkrétního. Jen jsem špitla: "Šaty." Jako obvykle jsem cítila, jak se látka pod mýma rukama přesouvá, ale teď to bylo najednou jiné. Ruce mě pálily, jako by mnou procházela elektřina. Uslyšela jsem, jak Jenna zalapala po dechu. Odstoupila jsem, otevřela oči a prudce se nadechla.

Šaty nebyly jen krásné, byly neskutečné. Saténové, modré jako paví pera a zdálo se mi, že na nich tančí zelené odlesky. Vršek tvořil korzet bez ramínek, který se na zádech zavazoval jasně zelenou stuhou. Sukně měla tvar zvonu a nejpůsobivější ze všeho bylo to, že

pod korzetem začínal pruh opravdových pavích per, který se směrem dolů rozšiřoval.

"Páni," vydechla Jenna.

"Tomu říkám šaty. Sophie, budeš úžasná." Má pravdu, pomyslela jsem si omámeně. Budu úžasná.

"Co sis to předtím dala na ruce?" Nechtěla jsem Jenně vyprávět o Alici a měla jsem dojem, že

by se jí moc nelíbila představa hlíny z hrobu, tak jsem jen pokrčila rameny.

"Kouzelný prášek." Jenna se zatvářila skepticky, ale než se mohla dál vyptávat, usmála jsem se na ni.

Taky ti nějaké udělám." Překvapeně se zasmála.

"Vážně mi chceš vyčarovat šaty?" Přikývla jsem.

"Proč ne? Bude to legrace a aspoň se mnou budeš moct jít na ples."

"To asi ne, Sophie," protestovala nepřesvědčivě a už vytahovala z komody jednu ze svých nočních košilek. Položila jsem na ni ruce, které byly stále zašpiněné od hlíny, a pomyslela

jsem si: Jenna. Když spatřila výsledek, všechny protesty jí zamrzly na rtech. Šaty byly zářivě růžové se špagetovými ramínky a třpytivým páskem, co vypadal, jako by byl z pravých diamantů. Dokonale se k ní hodily a za chvilku už je držela v rukou a ze všech stran si je prohlížela.

"Nevím, co je ten tvůj kouzelný prášek zač, a je mi to fuk," zasmála se.

"To jsou ty nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla!" Zbytek odpoledne jsme se pokoušely vykouzlit dokonalý pár bot k našim šatům. Večer jsme se obě oblékly a skutečně jsme vypadaly skvěle. Jenna si sepnula blond vlasy na temeni hlavy, růžový pramen jí padal přes jedno oko. Moje vlasy pro

jednou spolupracovaly. Jenna mi z nich vytvořila drdol a pár pramínků mi nechala poletovat kolem obličeje. Společně jsme sešly ze schodů a chichotaly jsme se. Na chodbě, která vedla k tanečnímu sálu, postávalo pár lidí. Natahovala jsem krk, vyhlížela jsem Archera a Elodii, abych zjistila, jakou děsnou barvu nakonec její šaty mají, ale nikde jsem je neviděla. Myslela jsem, že budeme mít s Jennou jedny z nejvýstřednějších rób, ale brzy jsem zjistila, že jsem se spletla.

Vrazila do mě vysoká světlovlasá víla a její šaty, shluk zelených

jiskřiček, slaboučce zazvonily. Také jsem si všimla lykantropa v róbě z bílé kožešiny.

Chlapci se drželi víc při zemi. Většina z nich byla ve smokingu, někteří odvážnější na sobě měli pumpky a dlouhé kabáty. Právě jsme se chystaly vstoupit do sálu, když jsem ucítila, že se mi k zádům někdo přitiskl. Nejdřív jsem si myslela, že se na mě tlačí někdo cizí, ale pak mi do ucha zašeptal hluboký,

tichý hlas: "Věděl jsem, že to jsi ty."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama