27. Kapitola
"Já to věděla," pokračovala hlasitěji.
"Věděla jsem, že něco chystáš. Až paní Casnoffová zjistí, že jsi začarovala celou školu, posvištíš do Londýna za svou kámoškou pijavicí." Stála jsem přimrzlá u dveří, kliku v ruce. Proč mě ze všech lidí musela přistihnout zrovna ta holka, která mě nejvíc nesnáší? Snažila jsem se vymyslet něco, co by jí zabránilo běžet okamžitě za paní Casnoffovou. Pak jsem si vzpomněla na její výraz, když se mě vyptávala na kouzlo s kůstkou, a dostala jsem nápad. Jen jsem doufala, že s tím bude Alice souhlasit.
"Tak jo, dostalas mě." Pokusila jsem se o plachý úsměv, ale nejspíš jsem vypadala nebezpečně, protože Elodie o krok ustoupila, když jsem se k ní přiblížila.
"Kouzlení mi moc nešlo, a tak teď chodím na, ehm, soukromé lekce k jednomu z místních duchů." Elodie se ušklíbla.
"Prosím tě, doučování kouzel? A co je to za ducha? Asi si myslíš, že jsem úplně pitomá." Zkoumavě na mě pohlédla.
"S kým se tam scházíš? S klukem? Protože jestli je to Archer…"
"Mezi mnou a Archerem nic není," skočila jsem jí do řeči. Technicky vzato to nebyla lež. Teda, byla jsem do něj zamilovaná a myslím si, že by mě na plese políbil, kdyby do sálu nevtrhla Elodie, ale rozhodně nechodíme na tajné schůzky do lesa. I když bych si to asi přála. Usmála jsem se na Elodii a podala jí ruku.
"Chceš se naučit skvělá kouzla? Tak pojď se mnou." Pro Elodii byla představa nových kouzel tak lákavá, že nabídku nedokázala odmítnout, přesně jak jsem doufala.
"Dobře," přikývla.
"Ale jestli je to jenom nějaká léčka a zabiješ mě, budu tě chodit strašit." Alice musela vědět, že se mnou Elodie půjde, protože venku čekala dvě košťata. Elodii se rozzářily oči jako dítěti o Vánocích.
"Ty létáš na koštěti?" Usmála jsem se a nasedla.
"No tak," pobídla jsem ji a dodala jsem totéž, co mi poprvé řekla Alice.
"Buď pro jednou tradiční!" Pak už jsme letěly nocí a chladný vzduch nám spaloval plíce. Nad námi se na temné obloze třpytily hvězdy. Slyšela jsem, jak se Elodie vedle mě směje. Otočila jsem se k ní, střetly jsme se pohledy a poprvé jsme se na sebe opravdově usmály. Když jsme přistály na hřbitově, nejdřív jsem Elodii představila Alici. Vynechala jsem to, že Alice je moje
prababička, a o Elodii jsem řekla, že patří k mému covenu. Alice si mě zkoumavě prohlížela, ale nijak to nekomentovala.
"Takže, jaká kouzla tu vy dvě provádíte?" zajímalo Elodii.
"Všelijaká," odpověděla Alice. Ve svitu měsíce její pleť vypadala jako porcelán a tváře měla růžové. I oči se jí třpytily. Přemýšlela jsem, jestli je to nějakým kouzlem krásy. Jestli ano, doufala jsem, že se ho brzy naučíme.
"Sophie zvládla povolávací kouzlo," pokračovala Alice,
"a teď pracuje na transportovacím kouzlu." Elodie se ke mně překvapeně obrátila.
"Ty dokážeš jen takvytvořit věci z ničeho?"
"Jasně," přisvědčila jsem, jako by o nic nešlo, i když ještě nedokážu povolat nic většího, než je lampa, a i u toho se pořádně zapotím. Soustředila jsem se na něco malého, u čeho
bych nemusela lapat po dechu, mávla jsem rukou, a před Elodií
se objevila smaragdová brož. Elodie zůstala stát s otevřenou pusou a já se usmála na Alici. Elodie se natáhla pro brož a pečlivě si ji prohlížela.
"Nauč mě to." Učila se rychle, rychleji než já. Během hodiny vytvořila propisku a žlutého motýlka. Trochu jsem na ni žárlila; nikdy se mi nepodařilo nic živého. Na druhou stranu, Alice nebyla z Elodie moc nadšená, a nechválila ji zdaleka tolik jako mě. Zatímco spolu trénovaly, já se učila přenášet sama sebe z místa na místo. Pořád mi to nešlo. Alice tvrdila, že nejlepší čarodějnice dokážou pomocí tohoto kouzla překonat oceán, ale já se zatím nezvládla ani posunout o kousek doleva. Nakonec jsme už byly s Elodii unavené a přiopilé kouzly. Všechny jsme se posadily na trávu, my s Elodii se opřely o plot hřbitova a Alice o strom.
"Doufám, že nevadí, že jsem tady," zeptala se jí Elodie.
"Proč jsi vlastně dneska se Sophií přišla?" zajímalo Alici. Nezněla naštvaně, spíš zvědavě, tak jsem odpověděla.
"Elodie mě načapala, když jsem vycházela ze školy, tak jsem ji vzala s sebou. Napadlo mě, že by se chtěla naučit něco nového."
"Paní Casnoffová říkala, ať na tebe dávám pozor," usmála se Elodie.
"Proč?" vyptávala se Alice, a já i Elodie jsme zvážněly. Vyprávěla jsem Alici, co se stalo Anně a že Jenna i Byron museli odejít.
"Vědí jistě, že to byl upír?"
"Ne. Ale netuší, kdo jiný by to mohl mít na svědomí," vysvětlovala Elodie.
"Oko," utrousila Alice a já ucítila, jak sebou Elodie trhla.
"Na to jsem se ptala," přikývla jsem.
"Ale paní Casnoffová tvrdí, že se sem nedostanou. Je tu spousta ochranných kouzel." Alice se zasmála takovým způsobem, až mi přeběhl mráz po zádech.
"To mi taky říkali. Jejich ubohá kouzla neměla šanci ani před mým uspávacím kouzlem. Myslíš si, že by to Oko taky nezvládlo?"
"Oni ale nekouzlí," namítla jsem nejistě. Elodie se přisunula blíž ke mně.
"Vážně?" zeptala se Alice. Přistoupila k nám a sehnula se ke mně. Spatřila jsem, jak její dlouhé bílé prsty rozepínají knoflíky
zeleného svetru. Sundala si ho a rozepnula si šaty.
Ztuhlá hrůzou jsem pozorovala, jak vytahuje levou ruku z
rukávu a odhaluje hrudník.
Na místě, kde mělo být srdce, zela ohromná otevřená rána.
"Tohle mi Oko udělalo, Sophie. Vystopovali mě, honili mě, dokud jsem nepadla, a pak mi vyřízli srdce. Tady. Na Hecate." Zírala jsem na díru a vrtěla hlavou. Cítila jsem, jak se vedle mě Elodie chvěje.
"Ano, Sophie," dodala Alice tiše. Vzhlédla jsem k ní a všimla si, že se na mě soucitně dívá, jako by jí bylo líto, že mi to musí povědět.
"Sám šéf Rady je na mě poslal. Přesvědčil mě, že tu jsem v bezpečí, a pak jim mě nabídl jako obětního beránka."
"Ale proč?" zašeptala jsem přiškrceným hlasem.
"Protože měli strach z mé moci. Protože jsem byla silnější než oni." Hlava se mi točila, bála jsem se, že se pozvracím. To, co jsem viděla první noc na Hecate, nebylo nic v porovnání s tímhle příběhem a zraněním.
"Tvůj otec je přesvědčen, že tady jsi v bezpečí, protože neví, jak jsem zemřela, Sophie. Ale musíš mi věřit. Hrozí ti tu vážné nebezpečí." Pohlédla na Elodii.
"Vám oběma. Někdo jde po mocných čarodějnicích, a vy dvě jste poslední, které zbývají." Teď zavrtěla hlavou Elodie."Ne, to není možné. Byla to Jenna. Byl to upír. Musel to být upír."
"Možná máš pravdu. Doufám, že máš pravdu." Obě nás chytila za ruku.
"Ale pro případ, že bys ji neměla…" Najednou mě ruka, za kterou mě držela, začala pálit. Zamrkala jsem a snažila se odtáhnout. Ucítila jsem, že se o to pokouší i Elodie, ale Alice nás držela, dokud jsme nezačaly vzlykat. Nakonec horko zmizelo. Prohlížela jsem si svou dlaň, myslela jsem, že bude červená, popálená, ale vypadala normálně.
"Co to bylo?" Zeptala se Elodie rozechvěle.
"Ochranné kouzlo. Až přijde čas, pomůže vám rozeznat vaše nepřátele." Ke škole jsme letěly mlčky. Tentokrát žádný nadšený smích, žádný pocit naprosté svobody. Když jsme dosedly na zem, Alice si sundala z krku náhrdelník. Byl úplně stejný jako ten, který dala mně. Elodie si ho hned nenasadila. Zamračeně si ho prohlížela.
"Děkuju za lekci," řekla Alici. Pak pohlédla na mě.
"Uvidíme se zítra, Sophie."
"Vážně si myslíš, že je Oko tady na Hecate?" zeptala jsem se Alice, když Elodie zmizela uvnitř. Alice se zadívala na Hecate. Obrovská budova pokrytá stínem vypadala jako tisícioká příšera podřimující ve tmě.
"Něco tu je," odpověděla nakonec.
"Ale nevím co. Ještě ne." Podívala jsem se na školu a věděla, že Alice má pravdu. Nad budovou visel stín, který se plazil blíž a blíž ke mně. Měsíc zahalily mraky, a noc ještě více potemněla. Děsila jsem se toho, že budu muset jít úplně sama tmavými chodbami až do prázdného pokoje.
"Mohla bys…" začala jsem se ptát Alice, ale když jsem se otočila, už byla pryč.










