4.kapitola: Přiznání!
Probrala sem se na měkém, celé tělo mě bolí a v noze cítím tlak. Koukla sem se po pokoji a vedle mě Sasori.
"To tě sem pustily?" zetala sem se šeptem.
"Jo řekl sem že sem tvůj rodinný přítel. Jak ti je?" zeptal se.
"Já nevim. Co se mi stalo?"
"Pein tě nechtěně postřelil do nohy, vidět za tebou Kyriuu Zera. Našeho nepřítele." Sasori mi pomohl do sedu.
"Už asi pudu. Sem tu celou noc." řekl, usmál se s odešel. Koukla sem se na pravou nohu a na stěhně obvaz. Někdo zaklepal.
"vstupte!"
"Sem ráda že jsi v pořádku. Terez-chan." do pokoje vešla Yuki
"Yuki-san." Yuki mi na stolek dala tác se snídaní.
"Děkuju moc." poděkovala sem.
"Není zač. Ten muž u tebe seděl celou noc. Nezamouřil oka. Jak ti je?" zeptala se Yuki.
"Docela dobře. Děkuju za optání." svěsila sem nohy z postele a pokusila sem se zvednout a povedlo se.
"Nechystáš se do třídy že ne?" zeptala se.
"Jo nechci zameškat. Stejně budu jenom sedět. Neboj." usmála sem se. Yuki jenom pokrčila rameny a odešla. Oblíkla sme se, najedla sem se a pak se šla do třídy. Zero mě vzal do náruče a odnesl mě do naší lavice.
"Děkuju moc." poděkovala jsem.
"Neni zač. Jak ti je?" zeptal se mě Zero a sedl si. "Mě dobře. Ale bolí mě ta noha." Do třídy přišel učitel.
"Jsme nový učitel Sebastian Michaelis." Celá sem stuhla. To nemůže být pravda! Ale jo, je to on. Černé havraní vlasy, červeno-hnědé oči a má brýle.
"Tak začnem." celá hodina ubýhala pomalu. Sebatian přišel ke mně. "Gazo. Pojď ke mně do kabinetu." řekl a šel. Já sem kulhala za ním.
"Splnila jsi svůj ůkol?" zeptal se.
"Ještě ne. Chvíly to bude asi trvat než příjdu na to kdo je ten lovec." jenže já vim kdo to je. Zero je ten lovec. Ale já je nikdy nezabiju, to máte smůlu.
"Tak to koukej urychlit jestli tohle zvládneš. Budeme mít pro tebe další ůkol."
"A když to nezvládnu?"
"tak zemřeš." Sebastian se ke mně přiblížil vlasy mi odhrnul za ucho.
"V tomhle jsi ještě přitazlivější." Sebastian mě jemně kousl do uchě, přitáhl si mě k tělu, pokoušela sem se od táhnout ale bylo to prd platný. Sebastian mě líbal na krku.
"Pust!" Sebastian mě postadil na jeho stůl. "Ne!" jednou rukou mi rozerval sako a košily.
"Pomóóc!" zavolala sem z plných plic. "Máš smůlu zamkl sem." rukou mi vjel pod sukni. "Pomóóóóćc!!" zažvala sem. Rozrazily se dveře. Někdo Sebatiana odtrhl.
"Terez. Jsi v pořádku?" Zero přes ze mě dal jeho sako. A pevně mě obejmul. "neboj všechno bude v pořádku." řekl Zero, vzal ěm do náruče a odnesl mě k ředitelovily. Tam byl Kuran Kaname a Takuma Ichijo. A před ředitelovým stolem klečí Sebastian. Zero mě postavil na zem a já sem si zapla jeho sako.
"Tak tohle je neslýchané. Pokusit se znásilnit studentku."
"Tohel není poprví." ozvala sem se. Všichni na mě koukli.
"Řekni a uvidíš!!!" Sebastian po mě skočil. Zero mě chytl za paži a od táhl mě. Ale Sebastian mi poškrábal břícho. Ozval se výstřel a Sebastian zmizel.
"Yagari!!" ředitel obejmul chlapíka s tmavě fialovýma vlasama a modrým levým okem. Přes to druhý má pásku, na hlavě kovbojský klobouk. Jmenuje se Toga Yagari, potkala sem se ho párkrát na Islandu. Začalo se mi dělat špatně a podlomily se mi nohy, ale Zero mě naštěstí chytl.
"Sem v pořádku."
"Tak pojď." Zero mě vzal do náruče a odnesl mě na ošetřovnu. Rozepla sem si Zerovo sako a lehla sem si na postel, podepřela sem se lokty. Zero mi ošetřil břicho desinfekcí a pak mi břicho zavázal, zase sem si vzala jeho sako a šli jsme zase do ředitelny.
"Terez řekni nám kde jsi toho chlapa viděla?" zeptal se Kuran. Nadechla sem se. "Jsem lovcem lovců upírů a lovim nějáké vzácné upíry." Ředitel vyvalil oči se se díval překvapeně, Kuran se mračil, Takuma se zamyslel a Yagari byl u okna a kouřil.
"Takže když jsi sem přišla tak tu musíš mít i podklady i úkolu." uvažoval Yagari. Koukl sem se bokem
"Jo mám." odpověděla sem.
"Mám je v pokoji." Zero šěl za mnou do mého pokoje. Zahrabala sem ve skříni a na dvě skříně pod tričkama sem vyhrabala dvě složky, šli jsme na noční kolej, do Kuranovi kanceláře a podala se mu složky. Kuran si složky prošel. A mračil se.
"Já sem nechtěla. V Oraganizaci sem už od narození. Matku ani otce sem nepotkala. Já sem vážně nechtěla." z očí mi začaly téct slzy. Složky seproměnily v modrý prach.
"Ale oni mají i ty údaje u sebe." vzykla sem
"A víš jak se tam dostat?" zeptal se Kuran.
"Jo. Ale potřebuju na to Hanabusovu hlavu nebo jeho abych ho přivezla celýho. A Zerovu hlavu." "To nemyslí vážně!" bylo slyšet před dvěře. Dveře se rozletěly a tam Hanabusa, Akatsuki(né oraganizace) a Takuma. "Asi už pudu." řekla sem a šla sem zkratkou domu. "Co tu děláš tak brzo?" zeptal se vytočeně Pein.
"Nebudu ten úkol plnit." a hodila sem na konferenční stolek falešné složky a falešnými údaji. "Nejsi členkou organizace!" šla sem do pokoje a sbalila sem si ostatní věci. A šla sme. U dveří mě Sasori zastavil.
"Na." Sasori mi dal klíčky od auta.
"Nechal jsem na tebe napsat jedno z mích tří aut." Sasori mi vzal kufry a dal mi je do auta před domem. A jeli jsme do Konohy. Jeli jsme do vícepatrové garáže. Saori mi ukázal na černé auto, jediné v celém patře.
"To je teď moje?" zeptala sem se.
"Jo je." odpověděl. Odemkal sem svoje auto, Sasori mi do kufru dal moje kufry.
"Děkuju."
"Neni zač." Sasori mi utřel slzu která se mi koukela od oka.
"Neplač a jeť co nejdál." řekl a odešel ke svému autu a pak jel pryč. Já sem si sedla z volant svého auta a jela sem pod akademii, kde je malé parkoviště, kavárna a benzínka. Zaparkovala sem a šla sem na denní kolej. Když sem byla v půly schodů ta začalo silně pršet. Já sem přidala do běhu. Běžela jsem do pokoje. Převlíkla sme se, slabila sem si věci a u toho plakala. Když sem si sbalila věci tak se denní třída vracela do pokojů, ale já sem šla k autu. Sedla sem si do kavárny. A rozpalakala sem se víc.
"Kam se chystáš jet?" zeptal se Zero a sedl si naproti mně.
"Nevim někam daleko." odpověděla sem s pláčem. Zero mi dal kapesní, utřela sem si slzy a vysmrkala se.
"Ty jsi to té organizaci řekla, že jo?" Kývla sem.
"Neplač." Zero si přesedl vedle mě a mi utřel slzy.
"Ale mě to mrzý. Mrzý mě že sem ti lhala. Že sem tebe a Hanabusu chtěla zabít. Je mi to moc líto." začala sem vzlykat, dala sem si obličej do dlaní.
"Ššš." Zero mě pevně obejmul.
"Neboj to bude dobrý." šeptal.
"Moc se ti omlouvám."
Neomlouvej se." překročila sem Zera a utíkala sem ven. Zero běžel za mnou. Chytl mě za ruku a přitlačil si mě k sobě.
"Promiň, promiň, promiň, promi-!" Zero mě ulmčel tím že mě políbil.
"přestaň se omlouvat. Nebo tě omráčil a odnesu si tě do svého pokoje." nad náme se objevil deštník a vedle nás Yagari. Vzala sem si z auta jeden kufr a šli jsme na akademii. Dala sem si věci do pokoj a šla sem za Zerem. Má to tady stejný jako já. Sedla sme si na Zerovu postel a čekala sem až příjde. "Vidim že jsi se ubytovala u mě v postely." Zero zavřel dveře.
"Asi si vyměníme postele." usmála sem se.
"Pocem." Zero mě svalil na postel.
"Počkej. Neblbni." zasmála jsem se.
"tohle je jedniný pokoj na tomhle patře. Jedině že by nás slyšel někdo ve vedlejším prázným pokoji." Ušklíbl se zero a rozepl mi košily.










